"Great art is always flanked by its dark sisters, blasphemy and pornography." Geoffrey Hartmann

Summary 2011/2012

9. července 2012 v 21:22 | Aneta |  Ostatní
Docela dlouho jsem přemýšlela jestli tohle zveřejnit a nakonec jsem to vyřešila smazáním jména. Je to tak trochu osobní, ale nějak si ve všem potřebuju udělat pořádek.

Jsem blázen do dělání to-do-listů a baví mě mít co dělat. Nebylo to tak asi vždycky a nevztahuje se to na všechny činnosti, ale co se týče školně-pracovních věcí, byla jsem tenhle rok asi tak trochu magor. Všechno má nejspíš co dělat s pocitem, že nejsem nějak zvlášť chytrá ani schopná a tak musím makat víc, než ostatní, aby to za něco stálo. A protože se to letos až na jeden fail na konci víceméně povedlo, pomohlo mi to snad být o trochu sebevědomější než dřív.

To-do-list pro tenhle rok:
- splnit alespoň 40 kreditů na MRS - (splněno 79)
- udělat všechny zkoušky na fildě - (splněno)
- napsat bakalářku - (splněno)
- obhájit bakalářku - (splněno)
- udělat FCE z angličtiny - (splněno)
- dostat se na na kurz PR a získat stáž na léto - (splněno)
- dostat se na erasmus na příští rok - (splněno)
- pokračovat v doučování - (splněno)
- udělat státnice z uměnověd - (nesplněno)
- udělat státnice z žurnalistiky - (splněno)
- udělat přijímačky na mgr. - (odloženo kvůli erasmu)

Momentálně mě čeká měsíc učení španělštiny v Ekvádoru, který bych chtěla zakončit zkouškou DELE z úrovně B2. Uvidíme, jak to půjde. Potom bych měla absolvovat čtrnáctidenní stáž v PR agentuře a pak už začne učení na část státnic, která neklapla v prvním termínu. Příští rok bych chtěla strávit podobně jako tenhle a zároveň si během něj spoustu věcí o sobě ujasnit. Pořád totiž nemám nějak zvlášť silný pocit, že to co dělám opravdu dělat chci nebo že to má nějaký velký smysl. Humanitní obory prostě kradou lidem iluze.

Trochu se taky potýkám s pocitem, že něco skončilo a že mi to všechno a hlavně všichni budou hrozně chybět... Přišel totiž čas, kdy budu muset najít způsob, jak udělat krok dopředu a zároveň tím nespálit všechny mosty...
 

O smrti kultury, krizi identity a tak trochu o životě

5. dubna 2012 v 22:12 | Aneta |  Ostatní
Zjevně jsem se dopracovala přesně tam, kam jsem nechtěla. A to do fáze, v níž využívám svůj rádoby kulturní blog jako osobní deník. Nu což, každý máme někdy slabší chvilku.

Edit: Vyloupl se z toho menší slovní průjem, který moc nemá hlavu ani patu (ach ne, jsem špatná novinářka :D) a nemám nervy to znovu číst, tak se omlouvám za chyby ve vyjmenovaných slovech a shodě podmětu s přísudkem :D

Poslední rok bakalářského studia se pomalu chýlí ke konci a já začínám ve chvílích, kdy podléhám kopru a prokrastinaci (není jich málo), sumarizovat, co mi dal a co mi vzal. Od září jsem nastoupila na druhý studijní obor a částečně tedy začala zase úplně od začátku. Otázka, jestli to byl dobrý nápad, mě za poslední dobu napadla několikrát, ale ve většině případů (ač ne např. ve chvíli, kdy jsem se probudila na zemi uprostřed pokoje, kde jsem usnula při ranní cestě do koupelny) jsem na ní odpověděla kladně. Očekávání jsem měla vysoké a z větší části se i naplnily. Škola mě baví a v mnoha věcech mi poměrně dost ostře otevírá oči.

V průběhu roku jsem taky dost výrazně přehodnotila svoje budoucí plány. Před rokem jsem plánovala pokračovat na magisterském stupni ve studiu filmové a divadelní vědy. Přihlášku jsem si ale nakonec podala na úplně jiný obor a hodlám se věnovat trochu jiným věcem než "dramatickým uměním jako komunikaci komunikací o komunikaci". Co se těch nejbližších plánů týče, po státnicích (pokud se k nim vůbec dostanu) strávím měsíc v Ekvádoru, kde doufejme trochu pohnu se španělštinou a splním si nějakou tu praxi v neziskové organizaci.

I když se poslední dobou pořád něco děje a nemůžu říct, že bych se nudila, mám tak nějak pocit, že jsem se zasekla na jednom místě. Olomouc je malé město, chodím tu pořád sem a tam po jedné hlavní ulici, potkávám stejné lidi, bydlím ve stejném bytě a občas mi připadá, že mi z nadmíry přijímaných informací praskne hlava. Ekvádor je čím dál blíž, svět je čím dál menší, ale jedna malá holka všechny jeho problémy, hrůzy a nespravedlnosti tak trochu nestíhá pobrat. I když by opravdu moc chtěla. Jenže se potýká s neustálým přehodnocováním vlastních názorů, narážením na vlastní limity co se fyzických i psychických schopností týče a taky konfrontováním stále ještě dost idealistických postojů s realitou a okolním světem. Jsem zmanipulovaná. Je plno zajímavých informací a plno způsobů jak a o čem přemýšlet (to zní ale pěkně dementně :)) a taky plno lidí, kteří vás můžou lecčemu naučit. A co jsem se naučila já? Nejvíc poznamenaná si momentálně připadám zjištěním, jak moc jsou naše životy podmíněny a ovlivněny dobou ve které žijeme. Respektive tím, co je v té době považováno za "normální" a "legitimní". Vždycky jsem si myslela, že můžu s klidem v duši odsoudit jakákoli zvěrstva pácháná v minulosti s tím, že "tohle bych já (popř. lidé v mém okolí) nikdy neudělala". A momentálně jsem narazila na poměrně dost věcí, které běžně dělám, o kterých by se v jiné době dalo s odporem říct úplně to samé. Dělám je proto, že je stejně jako všichni ostatní, považuji za naprosto normální. Jako příklad (poněkud debilní, ale na pravdě se zakládající) mě momentálně napadá třeba to, že s klidem v duši jdu do obchoďáku, koupím si tříměsíční slepici ve vakuovaném balení, která žila na ploše velikosti papíru A4 a byla krmená čímsi, co podporovalo růst její svalové hmoty nerovnoměrně k růstu kostí, takže se jí v průběhu tohoto krátkého života neustále lámaly. Načež ji někdo raději nespecifikovaným způsobem tohoto života zbavil a zabalil ji do onoho vakuovaného balení, abych si jí mohla obalit ve strouhánce, usmažit a sníst jako součást zeleninového salátu. Upozorňuji, že se nepovažuju za žádného samaritána, ale nějak se poslední dobou čím dál víc potýkám se zjišťěním, že některé věci, které běžně dělám a považuji za normální, prostě normální nejsou. Co nám totiž dává právo považovat svůj život za něco víc, než život té ubohé slepice, že? Nemluvě o tom, jsem přece jenom tak trochu idealista a občas jsem nucena zjišťovat, že i mně blízcí lidé, považují za normální věci, mnou odsouzeníhodné (viz např. "já taky nemám rád černý, ale nikomu to necpu"). Naše společnost je tedy zjevně v notné míře protkaná rozličnými druhy svinstev, které pácháme, ať už vědomě nebo nevědomě. A občas to můj mozek tak trochu nezvládá.

Další z věcí, která mě za poslední dobu dost ovlivnila a proč se momentálně taky dost kriticky dívám na obor, který se snažím dostudovat, je úděsný evropocentrismus našich vědomostí. Víte kdo byl Beethoven? Ne??? Jak můžete být takoví tupí ignoranti a žít bez toho, abyste věděli kdo byl Beethoven??? Hm.. A kolik toho asi tak víme o neevropské historii a osobnostech? (hovno). Učební plány do nás od základní školy cpou literuturu (evropskou, při troše štěstí americkou), historii (většinou jen evropskou) a taky pocit, že třetí svět je vyprahlá pouť plná hladovících dětí. A tak dál a tak dál. Nemluvě o tom, že kultura a umění jsou sami o sobě dosti nadhodnocené obory, v nichž se teoretici, zřejmě ve snaze uniknout před neútěšnou realitou, nimrají do nejmenší mrtě, přičemž na mnohem závažnější věci je uvaleno jakési informační embargo a snahou zajímat se o současné dění jen zvyšuji entropii v systému svého už tak dost zmateného minimozečku.

Přidejte k tomu osobní problémy (občas i dost zoufalou snahu potlačit touhu po dementně iracionálním chování způsobujícím řadu psychických problémů a pocit nebývalého, ničím neopodstatěného štěstí či smutku, která pramení z chemických procesů spuštěných při fyzickém kontaktu s blíže nespecifikovanou osobou opačného pohlaví a taky zřejmě z předurčení člověka chovat se jako idiot a považovat to za smysl života), nekonečnou řadu povinností, které mají svoje deadliny a zjistíte, že před sebou máte velmi těžký případ :D

Nevím, jestli tenhle článek vůbec dává nějaký smysl. Každopádně jsem tím chtěla sdělit, že je asi docela fajn o věcech víc přemýšlet (pokud dokážete vybalancovat míru tohoto přemýšlení a neoběsit se na prádelní šňůře hned potom, co s ním skončíte) a přehodnocovat vlastní stanoviska. Postupně se sice tak trochu dostávám ke zjištění, že už skoro ani nejsem schopná se s někým o něčem smysluplném dohadovat, protože mám pocit, že nemám právo mít na něco názor (protože vím zoufale málo). A taky že neexistuje pražádná objektivita. A pravda. A tak. Na druhou stranu jsem ale třeba taky dospěla k jednomu pozitivnímu závěru. Jsem ráda, že jsem nešla studovat psychologii :D Za předpokladu, že by za mnou přišel nějaký pacient a řekl mi, že se chce zabít, protože život nemá žádný smysl, byla bych totiž nucena pokývat hlavou a odpovědět: "To opravdu nemá."

Školní dočítání, čtení a rozečítání

28. února 2012 v 1:23 | Aneta |  Přečetla jsem...
Vzhledem k omezenému množství volného času a notné dávce lenosti to s mým seznamem přečtených knih nevypadá příliš slibně. Z prázdninového výpisu jsem kromě Kautmanova Věčného problému člověka dočetla jen Piňolovu Studenou kůži a tím se sladké válení u beletrie propadlo kamsi hodně hluboko v pořadníku priorit na mém imaginárním (kecám mám i reálný :)) "to do listu". Mezi knihami, které se povalují na mém stole, na konci postele, vedle postele, pod postelí a sporadicky i na poličkách v knihovně, tak od září pro změnu převažuje literatura faktu. A ta, ačkoli je v mnoha případech opravdu zajímavá, v mém případě funguje líp než rohypnol, čímž vzhledem k nadměrnému množství spotřebovávaného kofeinu udržuje mojí tepovou frekvenci v normě a díky ní jsem stále ještě neumřela na infarkt :)

Otakar Zich - Estetika dramatického umění
je dílo, které jsem přečetla v říjnu v rámci v současnosti pro mě samotnou ne úplně pochopitelného entuziasmu pro divadelní teorii. Dokonce oplývám i poměrně podrobnými výpisky, které se (doufám) budou ještě hodit (minimálně ke státnicím). Ač do značné míry dávno překonaná práce, může divadelním vědcům a jim podobným více či méně amatérským nadšencům (já patřím spíš k těm více) docela dobře posloužit k urovnání terminologického brajglu.

Guido Aristarco - Dějiny filmových teorií
je kniha, se kterou se pro mě pojí velmi podobný příběh jako s tou předchozí. Usuzuji z toho, že jsem na začátku roku opravdu nevěděla, co s volným časem :)

Vlastimil Zuska - Estetika: Úvod do současné tradiční disciplíny
jsem nedočetla. Pro mě naprostá nestravitelnost. Ale fakt jsem se snažila :) Výpisky, ač ne z mojí ruky (že děkuju autorce ;)) jsou naštěstí na světě, takže jsem se mohla bez větší újmy po necelých třiceti stranách vzdát a spolu s Jůzlovým Úvodem do estetiky přenechat jiným sebevrahům. Never more.

Brian McFarlane - Novel to film
přes několikaměsíční odkládání jsem v průběhu zimního semestru zdárně přelouskala do konce. Pro analýzu filmové adaptace doporučuju. Pokud překonáte začátek, začne text být i docela srozumitelný. Jestli se mi podaří obhájit BP, poreferuju víc :)

Linda Hutcheon - A theory of adaptation
je kniha, kterou bych si jen tak ze zájmu nejspíš nepřečetla, nicméně v rámci filmové teorie jde o docela dobře stravitelné čtení. Angličtina je oproti McFarlanovi jednoduchá. Pro ty, kteří se nechtějí filmovou adaptací zabývat odborně, ale jen tak ze zájmu vřele doporučuji. Nejsrozumitelnější čtení, na které jsem v této oblasti narazila.

Bedřich Moldan - Podmaněná planeta
je učebnice tak trochu z jiného soudku, kterou jsem taky přelouskala víceméně celou. Docela zajímavé počtení, pokud vás zajímá životní prostředí a ekologie.

A tak se pomalu dostávám k tomu, co mám prozatím rozečteno, popř. v plánu do konce semestru ještě zmáknout. Další knihy, z nichž jsem kvůli bakalářce, zkouškám nebo prostě jen tak přečetla jen část a už se k nim nebudu vracet, sem samostatně vypisovat nebudu. Kromě literatury k adaptacím by se mezi nimi našlo něco málo z Iva Osolsobě, Michella Foucaulta, Rolanda Barthese, Umberta Eca nebo nedej bože Jaromíra Volka, kteří se většinou pohybují v jiném matrixu než já a ač bych chtěla, moc jejich myšlení nechápu.

D. Bordwell, K. Thompsonová - Umění filmu: Úvod do studia formy a stylu
je kniha, kterou jsem po částech v průběhu školy možná už jednou přečetla, nicméně ji momentálně čtu znovu, tentokrát v úplně nové české verzi, která se na mě už pár týdnů zubí z poličky v knihovně :)

Miloš Navrátil - Dějiny hudby
čtu taky za svůj život podruhé. Poprvé jsem se z ní učila na estetiku na gymplu (ač si fakt nemyslím, že bych se na gymplu něco učila, tak mi některé části připadají povědomé :)), teď na státnice z hudebky (začala jsem včera, zatím žádný stres :). Vlastně nevím proč tu o ní píšu, protože ač asi užitečná, pořád je to jen učebnice. Žádný drámo, žádná hitparáda. Funguje ještě líp než rohypnol :)

Richard J. Reid - Dějiny moderní Afriky
je konečně čtení, které mě fakt baví. Autor předkládá pro mě zatím dost neprobádanou oblast (vzhledem k funkčnosti mojí paměti se každá oblast stává za několik týdnů opět neprobádanou, takže mám o zábavu postaráno) současných dějin afrického kontinentu. Jsem na začátku, pokud zvládnu dočíst do konce, určitě ještě něco připíšu.

Paul Johnson - Dějiny 20. století
představuje další rozečtenou. Začátek je poněkud šokující. Trochu pochybudu o důvěryhodnosti, ale každopádně jde o víc než zajímavý a neobvyklý pohled na současné dějiny. Určitě se k ní vrátím až bude chvilka času.

A tak. Další haldu knih mám teprve v plánu rozečíst nebo znovu projít. Ale to by bylo na dlouho :) Jdu se zavřít do knihovny a dřív než v červnu nevylezu :)
 


Tak pravil LaChapelle

4. února 2012 v 13:42 | Aneta |  Výstavy

Týden ve zmrzlé Praze, který jsem původně naivně považovala za pozkouškovou dovolenou a z něhož se nakonec vyklubal nekonečný pracovní a přednáškový maraton nelítostně prohlubující můj spánkový deficit, ze mě vysál poslední zbytky energie. Že jsem nezůstala v olomouckém pelechu, mi ale líto není. Nezjistila bych totiž, že ze mě nejspíš nebude úspěšná bohatá PR manažerka, protože agenturní PR není právě nejušlechtilejší činnost a v určitých ohledech "prostě smrdí", neověřila bych si podezření, že nejsem tak úplně týmový hráč, ani bych neměla úplně zbytečný PR certifikát obřích rozměrů. Kromě toho bych taky nepodnikla svojí skorokaždopražskou výpravu do Rudolfina (na víc kultury bohužel nezbýval čas) a nezamilovala se tam až po uši do Davida LaChapella...

"Chtěl bych, aby lidé k mé práci přistupovali s otevřenou hlavou i srdcem. Některé obrazy vznikly jako únik před realitou, jiné aby lidi rozesmály, další mají závažnější významy."
David LaChapelle

V pražské galerii Rudolfinum jsem byla naposledy přesně před rokem na výstavě Decadence Now! Za hranicí krajnosti, která mě příliš nenadchla. Fotografie, kterou jsem tenkrát vybrala k článku jako jednu z těch, co mě zaujaly, však byla shodou okolností právě z LaChapellovy dílny (což je jasný znamení, že bysme spolu měli žít a taky že mám vkus :)). Nyní kurátoři věnovali jeho práci celý prostor galerie prostřednictvím výstavy Tak pravil LaChapelle, která potrvá do 26. 2.

Souborem 109 fotografií mapujících jeho tvorbu se organizátoři výstavy, která už nějakou dobu putuje po Evropě, snaží o komplexní zachycení vývoje, kterým LaChapelle prošel od poloviny 80. let, kdy začínal jako fotograf slavných osobností pro časopis Interview Andyho Warhola. Kromě kariéry v komerčním módním průmyslu se od začátku věnoval i umělecké fotografii. Výstava Tak pravil... dokumentuje i jeho méně známou ranou tvorbu především jako neostré černobílé portréty a akty ovlivněné náboženstvím a propojující křesťanské a pohanské motivy s individuální rovinou každého člověka.

Druhá část výstavy poskytuje vhled do LaChapellova nejúspěšnějšího období, ve kterém se proslavil jako jeden z nejlepších současných světových fotografů, začal působit v oblasti reklamy a portrétovat osobnosti jako Pamela Anderson, Naomi Campbell, Michael Jackson, Courtney Love či Marilyn Manson. Snímky, které se ladně pohybují na hranici mezi klasickou komeční fotografií, kýčem a vysokým uměním a přesto nesklouzávají do laciné povrhnosti, LaChapell komentuje v dokumentárním filmu, který mohou návštěvníci zhlédnout v jedné z místností galerie.

Sbírku doplňuje krátká série Vzpomínky na Ameriku, ve které autor využil staré polaroidové snímky z rodinných oslav, do kterých vstoupil a doplnil je o nejrůznější detaily, často se vztahem k tehdejšímu prezidentu Bushovi nebo k militantnímu patriotismu. Zachycené scény působí mnohdy absurdním dojmem, přičemž není jasné, kde je hranice mezi "přirozenou" realitou 70. let a autorovým zásahem.

V poslední části se autoři výstavy věnují LeChapellově současné tvorbě a tvoří sekci Řetězec života, ve které se částečně odvrací od komerční fotografie a v jistém směru se ohlíží zpět k artovým začátkům. Podle svých slov opět začíná tvořit pro sebe, nikoli pro zisk. Fotografie s sebou nesou jasné poselství zkázy, potopy světa, smrti i nového života, často opět zobrazují náboženský motiv zasazený do moderní doby.

Tak pravil... je výstava, která představuje Davida LaChapella jako vzácného autora, který se nebojí kontroverze a jehož dílo se nesnaží hrát na něco, čím není... Pro mě jeden z nejlepších kulturních zážitků za hodně dlouho dobu...

Jedním uchem tam..

23. ledna 2012 v 21:45 | Aneta |  Ostatní
Fakt, že jsem za poslední dva měsíce nenapsala ani jeden článek, jen svědčí o tom, jak jsem na tom s časem. Špatně. Žiju teď hlavně školou a Fernetem Citrusem. Zbývá mi udělat v únoru poslední zkoušku a pustit se do psaní BP a po pár dnech volna opět lítat mezi třemi katedrami, domovem a brigádou, pendlovat mezi Olomoucí a Prostějovem, plnit záplavu úkolů a učit se na dvoje státnice, několikero zkoušek a přijímačky na magisterské studium z úplně nového oboru. Což je výzva. Možná se mi nepodaří letos všechno ukončit, ale zvolila jsem boj, tak zkusím bojovat. A budu doufat, že se z toho nezblázním ani se neuchlastám k smrti :)


To jen k tomu, že jsem neumřela a až bude čas, chystám se k blogu vrátit :)

U konce s dechem

23. listopadu 2011 v 1:23 | Aneta |  Noci s Francouzskou novou vlnou
Režie: Jean-Luc Godard
Země: Francie
Rok: 1959, 87 min.
Hrají: Jean-Paul Belmondo, Jean Seberg, Jean-Pierre Melville, Jean-Luc Godard, Richard Balducci, Jean - Louis Richard, Roger Hanin, Jean Douchet, Philippe de Broca

Toulky světem Francouzské nové vlny pokračují režijním debutem Jeana-Luca Godarda s názvem U konce s dechem, který vznikl ve stejném roce jako Nikdo mě nemá rád taktéž na námět Godardova kolegy Francoise Truffauta. S předchozím filmem ho spojuje natáčení v reálech a také nízké náklady, za něž byl vytvořen.

Snímek, který měl být poctou žánrové béčkové kinematografii a společnosti Monogram Pictures, podává jednoduchý příběh o mladém rebelovi, jemuž s humorem a nonšalancí vévodí krásná herečka amerického původu Jean Sebergová a okouzlující Jean-Paul Belmondo v jedné ze svých životních rolí. Děj začíná krádeží auta, vraždou policisty a následnou snahou vyhnout se spravedlnosti a zároveň zvolna a hravě rozvíjí komplikovaný vztah mezi hlavními hrdiny.

Godard experimentuje s formou, rozbíjí filmová klišé a pomocí ruční kamery (jíž se ujal režisérův dvorní kameraman Raoul Coutard) a neobvyklého střihu po ose (např. slavná scéna zachycující jízdu v autě), který posunuje dej v čase, narušuje ustálené stereotypy. Vytváří tak vizuálně atraktivní nadčasové dílo, podle mého názoru jedno z nejlepších své doby, které má spád a je dobře stravitelné i pro současného diváka, hledajícího kromě uměleckých kvalit i dobrou zábavu.

* cena za režii na Berlinale 1960

Nikdo mě nemá rád

23. listopadu 2011 v 0:11 | Aneta |  Noci s Francouzskou novou vlnou
Režie: Francois Truffaut
Země: Francie
Rok: 1959, 94 min.
Hrají: Jean-Pierre Léaud, Claire Maurier, Guy Decomble, François Truffaut, Jean-Claude Brialy, Georges Flamant, Jeanne Moreau, Jacques Demy, Jean Douchet, Henri Virlojeux

Širokoúhlý snímek Nikdo mě nemá rád věnovaný kritikovi a teoretikovi André Bazinovi, který zemřel těsně před začátkem natáčení, je jedním z ústředních děl kinematografie Francouzské nové vlny. Ač se Francois Truffaut, coby člen skupiny autorů pohybujících se kolem filmového časopisu Cahiers du cinéma, později společenským tématům spíše vyhýbal, Nikdo mě nemá rád je žánrově spíše sociálně-kritický.

Částečně autobiograficky laděný film vypráví příběh třináctiletého chlapce Antoina Doinela, který se bez většího úspěchu pere o své místo na světě. Nevlastní otec a jemu nevěrná matka mu neposkytují právě idylické milující domácí prostředí a ve všech směrech je s ním zacházeno jako s dospělým člověkem. Přes veškerou snahu se nedokáže zavděčit nikomu a poslán do nápravného ústavu. Autobiografičnost snímku zde lze nalézt v motivu složitého vztahu otce a syna i v údajné fyzické podobnosti hlavní roli představujícího Jeana-Pierra Léauda a Francoise Truffauta.

Pro dnešního diváka, který není zrovna zapálený do zkoumání filmových technik a vývoje různých směrů, může Nikdo mě nemá rád vyznít příliš jednoduše, možná i nudně. Faktem však je, že z uměleckého hlediska má tento snímek své nenahraditelné místo mezi nejlepšími díly světové kinematografie a to nejen díky novátorskému režijnímu přístupu a propracovanému scénáři, ale i skvělé práci zkušeného kameramana a Truffautova osobního přítele Henriho Cecae.

* cena za režii na festivalu v Cannes 1959, Oscarová nominace - scénář

Noci s Francouzskou novou vlnou

22. listopadu 2011 v 23:14 | Aneta |  Film
Státnice z filmové vědy za pár měsíců? Holly shit! Protože můj mozek je momentálně zralý spíš na klystýr ve formě stupidních amerických realityshow a seriálů, než na umělecky hodnotné snímky, které bych měla mít více či méně v živé paměti kvůli nezadržitelným tempem se blížícím státnicím, jenž jsou vstupenkou do světa s názvem "Jsem bakalář v oboru bez uplatnění a hledám práci za minimální mzdu", budu se muset přenést přes všechnu nechuť zapojovat hlavu i v době, kdy by nejradši upadla do stavu hybernace. Začínáme otázkou číslo 8. Nové vlny ve světové kinematografii. A začínáme od podlahy tam, kde jsme měli být tak před deseti lety :)

1. Francois Truffaut - Nikdo mě nemá rád

2. Jean-Luc Godard - U konce s dechem

3. Alain Resnais - Hirošima, má láska

Kouzelná noc a Letní den

21. listopadu 2011 v 1:27 | Aneta |  Divadlo
Režie: Zdeněk Kaloč
Autor: Slawomir Mrožek
Výprava: Marta Roszkopfová
Hrají: Igor Bareš, Zdeněk Černín, Henrieta Hornáčková

Opravdu to nedělám ráda, protože vím, kolik práce za divadlem stojí. A tak to udělám krátce. Představení Kouzelná noc a Letní den, dvě krátké absurdní jednoaktovky, které jsem viděla v brněnské Redutě, byl jeden z nejhorších divadelních zážitků v mém životě.

Nemám pochybnosti o kvalitách některých textů Slawomira Mrožka a dokonce mám i docela ráda Igora Bareše (ač vidět ho polonahého, bych vskutku nemusela). Režijně, křečovitými výkony Zdeňka Černína a zejména Henriety Hornáčkové a zoufale nevtipnými vtipy se však hra v mých očích propadla do nuzné fraškovité podprůměrnosti. Poloprázdné či spíše prázdné divadlo toho bylo pravděpodobně důkazem.

Pozitivní ohlasy, se kterými bych se mohla přít, jsem nenašla.

Foto zdroj: http://www.ndbrno.cz/reduta

Racek

20. listopadu 2011 v 23:00 | Aneta |  Divadlo
Režie: Jan Žůrek
Autor: A. P. Čechov
Překlad: Leoš Suchařípa
Dramaturgie: Dominika Široká
Kostýmy: Krista Ketmanová
Hudba: Jan Plíhal
Hrají: Lenka Jirků, Adéla Nesrstová, Petra Ševců, Johana Vaňousová, Ivan Dejmal, Vojtěch Lipina, Ján Smolka, Tomáš Uher, Zdeněk, Vévoda, Viktor Zavadil

Nová hra. Nový prostor. Soubor Divadla na cucky odehrál premiéru Racka 11. října v nekonvenčním, čerstvě zrekonstruovaném prostoru olomouckého klubu S-cube a sklidil za ni zasloužené ovace. S-cube se tak krátce po svém otevření projevil jako místo multifunkční a multižánrové, jakých není nikdy dost.

O samotném provedení se mi nepíše lehce. Kromě toho, že jsem Racka četla a v divadelním provedení měla možnost vidět už dvakrát, v důsledku čehož jsem nebyla zmatená a nedělalo mi problém rozeznat od sebe jednotlivé postavy (s čímž kupodivu svádělo boj několik recenzentů), tak také proto, že jednu z hlavních rolí ztvárnila kamarádka. A protože si myslím, že ji ztvárnila skvěle (i když mám pocit, že umím být kritická i k přátelům) a nemám výhrady ani k ostatním hereckým výkonům, může moje hodnocení být tímto ovlivněno.

K polemice, zda bylo vyznění čechovovské či nečechovovské můžu dodat jedině to, že patrně vše záleží na vlastním očekávání. Pokud budu chtít vidět čechovovského Čechova, zajdu do Moravského divadla (pravda, může se stát, že to mi moc nepomůže), případně si vyrobím stroj času a přesunu se na konec 19. století. Pokud jdu na Čechova v podání autorského Divadla na cucky do klubu, očekávám, že něco z jeho čechovovství ztratí v osobitosti nového provedení a nového autora. A potom nejsem zaskočená ani zklamaná.

Foto zdroj: www.divadlonacucky.cz