"Great art is always flanked by its dark sisters, blasphemy and pornography." Geoffrey Hartmann

Červenec 2010

Manderlay

29. července 2010 v 21:28 | Aneta |  Lars von Trier
Režie: Lars von Trier
Země: Dánsko, Švédsko
Rok: 2005, 139 minut
Hrají: Bryce Dallas Howard, Isaach de Bankolé, Danny Glover, William Dafoe, Lauren Bacall, Jean-Marc Barr, Udo Kier, Chloe Sevigny

Manderlay
Jen velmi těžko lze tento snímek, který je druhou částí připravované "Americké trilogie", nesrovnávat s Dogville. Stejně jako v prvním dílu totiž Trier vybudoval prostředí pomocí minimálních prostředků a opět se tu setkáváme s Grace. Není to však Grace taková, jakou ji známe a to nejen proto, že ji hraje Bryce Dallas Howard namísto Nicol Kidman, ale také se zdá být poněkud sebejistější. Že je Bryce skvělá herečka dokázala ve Vesnici M. Nighta Shyamalana. Která Grace je však lepší? A dá se to vůbec posoudit? Mně osobně více seděla nejistá a křehká Nicol Kidman. Věřím ale tomu, že pokud bych viděla jako první Manderlay, mohla bych mít opačný názor.
Grace přijíždí do Manderlay, malé osady, v níž nepochopitelně stále přetrvává otroctví. Černoši zde žijí doslova "pod bičem" své paní. Grace v doprovodu gangsterů zachrání před zbičováním jednoho z nich. Stará paní, jež v osadě vládne, zakrátko umírá a Grace se rozhodne pomoci obyvatelům konečně nabýt tak dlouho odpírané svobody...
První slovo, které mě napadlo po zhlédnutí filmu byla marnost. Stejně jako v Dogville, i v Manderlay je veškeré Gracyino jednání marné. Přes urputnou snahu nedělat chyby a rozhodovat se správně, s nejušlechtilejšími a nejčistšími úmysly, kýžené ovoce nesklízí a vše se nakonec obrací proti ní samotné.
Kdo však vlastně určuje, jaké rozhodnutí je správné? Nemůžeme snad podle vlastního úsudku rozhodovat jen sami o sobě? A zajišťují ty nejlepší úmysly štěstí ostatních? Co když se morální hodnoty jednotlivců od sebe diametrálně liší? Máme právo odmítnout svobodu? Ale co tedy vlastně chceme, pokud ji odmítneme? Tyto otázky Lars von Trier pokládá, aniž by na ně jednoznačně odpověděl...

Idioti

27. července 2010 v 16:20 | Aneta |  Lars von Trier
Režie: Lars von Trier
Země: Dánsko, Francie, Itálie, Nizozemsko
Rok: 1998, 117 minut
Hrají: Bodil Jorgensen, Jens Albinus, Troels Lyby, Nikolaj Lie Kaas, Paprika Steen

Idioti
Lars von Trier je cynik a dává nám to neustále patřičně najevo. Zde však svůj černý humor přivedl k vrcholu. Idiotský film Idioti je o idiotech a pro idioty, říká jeho podtitul. Pojednává o skupince přátel, kteří si v různých situacích hrají na mentálně postižené. V restauraci, bazénu, na exkurzi v továrně či jen tak na procházkách po okolí křičí, slintají a hlasitě se smějí. Dobře se tím baví. Jsou osvobozeni od veškerých konvencí a dospívají k jakési trochu zvrácené duševní svobodě. Zároveň je také pojí velmi silné přátelství, i když si občas vzájemně ubližují.
Aby si dokázali, že je "magoření" skutečně jejich životním stylem a ne pouhou zábavou, donutí jednoho z přátel, aby si "zamagořil" i doma u rodiny a v práci. Pokud to nedokáže, zpátky do party už se nevrátí. Jediná, kdo se o to skutečně pokusí je Karen, žena, která se ke skupině přidala teprve nedávno. Karen, která ještě nikdy nebyla tak šťastná. Karen, která teprve nedávno ve skutečném životě utrpěla hluboké rány...
Lars von Trier rád přivádí věci do extrémů. Servítky si nebere ani s divákem ani s postavami. Důkazem je scéna, ve které tito "přátelé" hrající si na mentálně postižené, provádějí skupinový sex. Vše je natočeno velmi naturalistickým dokumentárním stylem. Stejně jako v dokumentech zde najdeme i scény, ve kterých se hrdinové zpětně vyjadřují k období, kdy ještě trávili svůj čas s partou. Divák tak téměř od začátku ví, že se všichni později vrátili k normálním životům.
            Za zmínku stojí také příběh Josephin a Jeppa, kteří se do sebe zamilují. Oba jsou svým způsobem děti a pojí je velmi nevinný a křehký vztah. Ten však zničí Josephinin otec, který si pro ni přijede a proti její vůli jí odveze domů.
            Na jednoduchý a přímočarý děj poměrně dlouhá stopáž už diváka nemůže překvapit. Jde prostě o Trierův režijní styl, který opustil jen ve svém posledním snímku Antikrist, který trvá pouhých 100 minut.

Prolomit vlny

26. července 2010 v 16:23 | Aneta |  Lars von Trier
Režie: Lars von Trier
Země: Dánsko, Švédsko, Francie, Nizozemsko
Rok: 1966, 159 minut
Hrají: Emily Watson, Stellan Skarsgard, Katrin Cartlidge, Jean-Marc Barr, Adrian Rawlins, Udo Kier, Mikkel Gaup

Prolomit vlny
Prolomit vlny je snímek Larse von Triera z roku 1996, v němž opět najdeme motiv sebeobětování stejně jako v Tanci v temnotách a také silný příběh o moci lásky nevinné Bess, dívky hluboce věřící v Boha, a Jana, pracujícího v drsných podmínkách na těžařské lodi.
Děj se odehrává ve Skotsku, v malé vesnici, kde ještě přetrvává velmi ortodoxní protestantská víra. Bess se vdává a prožije s Janem své první milování. Ten však musí pracovat a brzy po svatbě odplouvá zpátky na moře. Bess rozmlouvá s Bohem, modlí se, aby se jí manžel vrátil domů. Jan při nehodě na lodi utrpí poranění hlavy a ochrne. Bess si jeho zranění dává za vinu, chtěla přece, aby se vrátil domů. Jan těžce nese představu, že už se nikdy nebudou milovat a donutí ji, aby spala s jinými muži a potom mu o tom vyprávěla. Říká, že to bude, jako kdyby se milovali spolu. Jejich láska tak nevyprchá a Jan díky ní zůstane naživu. Lidé z vesnice ji však odsoudí a po čase je vyobcována i z církve. Přesto však Bess věří, že pokud splní Janova přání, uzdraví se a vše bude jako dřív. Riskuje proto svůj život a vrací se, aby nabídla své tělo mužům na lodi, kteří jí už dříve ublížili...
Film je jedním z prvních Trierových pokusů s ruční kamerou. Obraz je místy rozostřený. Těžko posoudit, zda to byl záměr, každopádně to snímek nijak nepoškozuje. Naopak to vyvolává dojem větší autentičnosti. Znovu musím vyzdvihnout naprosto skvělé herecké obsazení. V těchto věcech se dá Larsi von Trierovi málokdy něco vytknout. Emily Watsonová byla ve svém debutu naprosto oslňující a roli psychicky labilní dívky, která hluboce miluje svého muže a rozmlouvá s Bohem zvládla s přehledem. Stejně tak Stellan Skarsgard, kterého si pamatuji také z Trierova novějšího filmu Dogville nebo Formanových Goyových přízraků a pro mě prozatím neznámá britská herečka Katrin Cartlidge, která ztvárnila Bessinu švagrovou Dodo.
            Jediné, co bych mohla filmu vytknout, byl úplný závěr, ve kterém Jan, plující na lodi, náhle slyší zvony, bijící odněkud z nebes. Podle mého názoru by se bez tohoto pokusu o odlehčení tragického konce snímek obešel.
            Ani toto malé zakolísání však nic nemění na tom, že Lars von Trier je jedním z nejpozoruhodnějších současných tvůrců a snímek Prolomit vlny patří k nejlepším filmům, které jsem viděla.

Tanec v temnotách

25. července 2010 v 16:40 | Aneta |  Lars von Trier
Režie: Lars von Trier
Země: Dánsko, Německo, Nizozemsko, USA
Rok: 2000, 140 minut
Hrají: Björk, Catherine Deneuve, David Morse Peter Stormare, Joel Grey, Cara Seymour, Stellan Skarsgard, Siobhan Fallon

Tanec v temnotách
Sny. Naděje. Důvěra. Zrada. Utrpení. Samota. Smrt. Další z mistrovských kousků režiséra Larse von Triera zobrazující pochmurný příběh ženy, jež se snaží zachránit své dítě před stejným osudem, jaký postihl ji. Před životem v temnotě - dědičným onemocněním očí, které vede ke slepotě.
Salma Ježková, emigrantka z Československa, žije v Americe, pracuje v továrně a tajně šetří na operaci, která by jejímu synovi zachránila zrak. Představuje si, že hraje v jednom ze svých milovaných muzikálů. Když se jí její soused, policista Bill, svěří, že nemá peníze, možná přijde o dům a ztratí ženu, řekne mu i Salma svoje tajemství. Už to nebude dlouho trvat a oslepne. Oba si slíbí, že svá tajemství nikomu neprozradí. Bill Salmu lituje a zdá se být dobrým přítelem. Zanedlouho ji požádá, zda by mu nepůjčila, ona ho ale odmítne, protože už brzy musí zaplatit lékaři. Potom, co se ujistí, že Salma už skutečně nevidí, však naspořené peníze ukradne, aby mohl zaplatit vlastní dluhy. Když si Salma pro ně přijde do jeho domu, Bill ji požádá, aby ho zastřelila, jinak jí peníze nevrátí. Salma se brání, avšak Bill ji přinutí, aby skutečně vystřelila...
Je zatčena a odsouzena k smrti. Její přítelky Kathy se dozví o penězích, které Salma předala lékaři na synovu operaci, vezme je a zaplatí s nimi právníka, který má znovu otevřít případ a změnit rozsudek. Salma právníka odmítne. Nejdůležitější pro ni je, aby se operace uskutečnila. Svůj život však obětuje zbytečně - tento sen se jí nikdy nesplní...
         Stejně jako v několika dalších snímcích Trier předkládá příběh plný nenaplněných snů, očekávání a bolesti. Jako v Antikristovi používá digitální ruční kameru, díky níž film působí dokumentárně, je osobnější a dostává se blíže k divákovi. Díky dlouhé stopáži máme čas proniknout do příběhu mnohem hlouběji.
          Přestože Trier ve svých filmech mnoho prvků opakuje, vždy nacházíme něco originálního. Tentokrát propojil žánr psychologického dramatu s muzikálem. Když Salma sní, přesouvá se do šťastného, bezstarostného světa plného hudby a tance. Zpěvačka Björk, která geniálně pojala roli Salmy a zároveň se zasloužila o skvělou hudbu, jednu z nejdůležitějších složek snímku.
          Často se setkávám s názorem, že Trier je citový vyděrač, který v divákovi prvoplánově vyvolává soucit s osudy svých postav a potácí se kdesi na hraně křečovitosti. Na mě jeho snímky působí všelijak, nikdy však prvoplánově. V tom, že člověku obraz, který sleduje, dokáže způsobit hlubokou bolest, přitom není patetický, ale svým způsobem originální, vidím spíše genialitu tvůrců, než citové vydírání.

Dogville

24. července 2010 v 23:52 | Aneta |  Lars von Trier
Režie: Lars von Trier
Země: Dánsko, Francie, Švédsko, Norsko
Rok: 2003, 140 minut
Hrají: Nicole Kidman, Paul Bettany, Stellan Skarsgard, Siobhan Fallon, Chloe Sevigny, Patricia Clarkson, Jeremy Davies, Blair Brown, Philip Baker Hall, Lauren Bacal

Dogville
Děj experimentálního dramatu dánského režiséra Larse von Triera se odehrává v malém městečku Dogville, kdesi v americkém Coloradu. Jedním z nejzajímavějších a nejoriginálnějších prvků filmu je technika, použitá při výstavbě prostředí.
Trier nevyužil klasických postupů nápodoby reálného světa, ale naopak město naznačil pouze pomocí minimálních prostředků. Prostor před kamerou se tedy podobá spíše divadelnímu jevišti, než filmové scéně. Místo domů vidíme pouze jejich půdorysy a interiéry obsahují jen pár kousků nejzákladnějšího nábytku. Prostor je průhledný a divák hledí do domů všech postav skrz neviditelné zdi. Přesto však zásluhou pohybů kamery a klasického filmového střihu nejde o záznam divadelní představení, což dokazuje už první záběr, ve kterém kamera snímá kolmo z velké výšky půdorys celého města.
Stejně jako Trierův novější film Antikrist je příběh rozdělen na kapitoly, prolog a epilog, což podporuje dojem syntézy několika uměleckých druhů - najdeme zde divadelní scénu, filmového zpracování a literární členění.
Samotný příběh je záměrně jednoduchý až minimalistický, avšak velice intenzivní. Lars von Trier opět velmi silně útočí na divákovu psychiku, k čemuž využívá také velmi rozvláčného děje. Zachycuje poslední šanci, kterou dává hlavní hrdinka Grace lidem. Potom, co uteče od svého otce, jehož snobský a nenávistný způsob života se jí protiví, přichází do městečka Dogville, protože chce žít normální život mezi obyčejnými lidmi. Chce sobě i otci dokázat, že chudí a vlastně i lidé obecně nejsou špatní. Ti ji však, přes její upřímné snažení  mezi sebe nikdy nepřijmou. Naopak ji stále více deptají, ničí a snaží se ji odehnat. Trier se zde opět zaměřuje na zobrazení ženy jako slabé osobnosti, která je extrémně a absurdně psychicky týraná svým okolím.
          Ve filmu se objevuje i milostný příběh. Grace se zamiluje se do Toma, mladíka, který jí zpočátku pomáhá ve městečku zapadnout. Postupem času ji však nutí stále více pracovat, aby si ji obyvatelé oblíbili. Grace kvůli nekonečné práci skoro nespí, ani to však nestačí. Je znásilněna jedním z mužů a obviněna jeho manželkou, že jej svedla. Zradí ji i Tom. Grace se dlouho, možná až moc dlouho nevzdává a pořád doufá, že ji lidé nakonec přijmou a bude mezi nimi moci být šťastná. Dostává však stále bolestivější rány.
          Nakonec do města přijíždí Gracein otec a mladá žena si musí přiznat, že svůj boj prohrála. Dala lidem šanci, oni ji však nevyužili. Otcův gang se tedy s obyvateli vypořádá po svém a na Grace zbyde jen to, aby definitivně pohřbila svou lásku k Tomovi...
          Snímek podle mě patří k jedním z nejzajímavějších počinům posledních let. K jeho výjimečnosti přispělo i vynikající herectví Nicole Kidman (Grace) a Paula Bettanyho (Tom), kteří dokázali ztvárnit hluboké city svých postav, aniž by působili pateticky či nepřirozeně.

Antikrist

24. července 2010 v 11:04 | Aneta |  Lars von Trier
Režie: Lars von Trier
Země: Dánsko, Německo, Francie, Švédsko
Rok: 2009, 100 minut
Hrají: William Dafoe, Charlotte Gainsbourg
Antikrist
Komorní psychologický horor dánského režiséra Larse von Triera (Tanec v temnotách, Dogville), který byl poprvé uveden na Filmovém festivalu v Cannes v loňském roce, vyvolal stejně jako většina jeho předchozích filmů, vlnu nadšení i kritiky. Nadšení především proto, že nezklamal divácká očekávání, neupustil od kontroverzní experimentální tvorby a opět tvrdě útočí na divákovu psychiku, stejně jako si nemilosrdně cynicky pohrává s psychikou svých postav. Přestože krve se ve snímku na rozdíl od současných komerčních hororů neobjevuje mnoho, kritiku sklidil především za brutalitu a násilné sexuální scény.
Trier použil ruční digitální kameru, kterou točí, stejně jako v několika předchozích snímcích dlouhé, místy zpomalené záběry, jimiž podtrhuje dramatické momenty. Používá také černobílý obraz.
Děj je netradičně rozčleněn na čtyři kapitoly, prolog a epilog a na první pohled není nikterak složitý. Zatímco se mladý manželský pár (Charlotte Gainsbourg a William Defoe) oddává milostným hrátkám, jejich malý synek, nikým nehlídán, fascinován padajícími sněhovými vločkami za oknem, vyšplhá na parapet a v působivém zpomaleném záběru spadne z velké výšky dolů. Tragická událost oba rodiče zdrtí. Matka se zhroutí a otec, coby povoláním psychiatr ji po nějaké době strávené v nemocnici odváží pryč z města na opuštěnou chatu v místě zvaném Ráj, kde na ní přes její odpor zkouší své léčebné metody. Ráj se však záhy mění spíše v Peklo. Vše je prokládáno sexuálními scénami, které postupně vyúsťují ve stále brutálnější násilí.
Postavy jsou odtrženy od reality a děj se přesouvá do temného lesa, v němž muž nutí svou ženu překonávat své nejniternější strachy a způsobuje tak jí i sobě stále se stupňující utrpení. Jí se začíná zmocňovat myšlenka, že ona sama je ztělesněním zla a stále brutálněji na svého muže útočí. Role se náhle obracejí. A jak divákovi připomene liška, která na muže vyskočí z křoví, chaos vládne.
Už tak depresivní atmosféra houstne ve chvíli, kdy se objevují nejkontroverznější scény jako sebepoškození ženy nebo provrtání mužovy nohy vrtačkou a přišroubování na ní jakéhosi těžkého kamenného objektu, které vyznívají zvlášť děsivě proto, že nejsou nijak vysvětleny. Celý děj spěje k neodvratnému, téměř apokalyptickému konci.
Film nepředkládá žádné konkrétní poselství, ač vyvolává dojem, že ano. Může jít o kontrastní zobrazení arogantního muže a křehké ženy, které se nakonec obrátí a zvrhne ve vykreslení ženy jako nevypočitatelné, hysterické a především zlé bytosti a muže jako oběť či hrdinu. Stejně tak může jít pouze o autorovy noční můry, které v syrovém stavu a bez jakéhokoli výkladu předhazuje nepřipravenému divákovi. V jistém smyslu lze předpokládat, že je snímek inspirován Nietzcheho Antikristem a to nejen co se týče názvu, ale i v zobrazení světa, kde "Bůh je mrtev" a v poměrně nepřátelském chápání ženy. Objektivní výklad však neexistuje.
Navzdory své provokativnosti se Antikrist dočkal i ocenění - Charlotte Gainsbourgh získala na festivalu v Cannes cenu za nejlepší ženský herecký výkon.
Antikrist bezesporu patří k nejdiskutovanějším filmovým počinům loňského roku. Dokáže v divákovi vyvolat pocit úzkosti, depresi a dokonce i fyzickou nevolnost. Rozhodně nejde o snímek plochý nebo prvoplánový. Ať už v dobrém nebo špatném slova smyslu na něj nelze jen tak lehce zapomenout.

Pár žbleptíků na úvod ;)

23. července 2010 v 20:34 | Aneta |  Ostatní
Protože ruším svůj první, ne moc zdařilý pokus o blog, rozhodla jsem se založit nový, snad i v něčem lepší a rozhodně víc aktualizovaný. Časem sem přidám i pár starších článků, které se mi nechce strčit zpátky do šuplíku. Vše se bude týkat filmů, divadel, knih, výstav a jiných kulturních akcí, o kterých jsem se dozvěděla nebo mě něčím oslovily, tedy toho, co mě baví. Budu ráda za jakékoli komentáře.