"Great art is always flanked by its dark sisters, blasphemy and pornography." Geoffrey Hartmann

Září 2010

Začal nový semestr

30. září 2010 v 18:14 | Aneta |  Ostatní
Protože mi začala škola a nemám tolik času na sledování filmů, které bych chtěla sledovat a na čtení knížek, které bych chtěla číst, budu sem teď vkládat trochu jiné články. Jiné tím, že ne všechny budou o současných autorech. Začala jsem Jaroslavem Kvapilem, jehož dílo je jednou z položek na seznamu mojí povinné četby a budu pokračovat s dalšími (filmy A. Hitchcocka či režisérů francouzské nové vlny, z českých dramatiků např. Viktorem Dykem a Jiřím Wolkrem, ze světových třeba Bertoldem Brechtem). Snad zbyde chvilka i na dokončení sekcí o současných autorech.

Politická kampaň na blogu.. fuj!

19. září 2010 v 8:30 | Aneta |  Ostatní
Že tu mám reklamu na parfém od Avril Lavigne (jako včera), by mi ani tak nevadilo. Jsem si vědoma, že i když já sem můžu psát zadarmo, někdo to financovat musí. Ale že mi sem dávají obličej jakéhosi inženýra Tesaříka na oranžovém pozadí, který chce zachovat porodné, se mi zrovna moc nelíbí. Kromě toho, že nejsem příznivcem obličejů na oranžovém pozadí, tu odmítám propagovat jakoukoli politiku. Takže se návštěvníkům omlouvám, bohužel s tím nic nezmůžu. A dost mě to štve. Reklama mi nevadí. Ale politická kampaň? To už je trochu moc...

Nůž ve vodě

18. září 2010 v 10:44 | Aneta |  Roman Polanski
Režie: Roman Polanski
Země: Polsko
Rok: 1962, 94 minut
Hrají: Leon Niemczyk, Jolanta Umecka, Zygmunt Malanowicz

Nůž ve vodě
Polanského snímek Nůž ve vodě, drží prvenství v několika věcech. Kromě toho, že jde o režisérův celovečerní debut, jako první z polských filmů také zachytil nahou ženu a získal nominaci na Zlatého lva a na Oscara za cizojazyčný film.
Jedná se o komorní psychologické drama pro tři herce, odehrávající se na plachetnici. Pomocí minimálních prostředků zde autor rozpoutal tichou bitvu mezi majitelem lodi Andrzejem a mladým studentem, kterého svezl autem a poté pozval na projížďku lodí. Bitvu o pozornost Andrzejovy ženy, bitvu o získání převahy, bitvu o moc...
Děj by se dal shrnout do jedné věty, přesto však nenudí. Naopak vše plyne v pozvolném rytmu houpání plachetnice a hudby Krzystofa Komedy a boj mezi muži se velmi pomalu vyhrocuje. Neobvyklé je, že všechny tři postavy zůstávají veskrze anonymní. Student ani Andrzejova žena nemají jména a nemají ani minulost. Nic kromě plachetnice a jezera zde nehraje roli.
V hlavních rolí se představili Zygmunt Malanowicz, známý především z několika Wajdových filmů (Lov na mouchy, Krajina po bitvě), Leon Niemczyk a Jolanta Umecka (oba se objevili v několika československých filmech). Snímek svoji domovinu pobouřil, nicméně se stal základním kamenem Polanského režijní kariéry. Po jeho natočení autor Polsko opustil a vrátil se na čas do rodné Paříže.

Haruki Murakami

14. září 2010 v 13:27 | Aneta |  Oblíbení spisovatelé a jejich tvorba
Japonský spisovatel a překladatel Haruki Murakami se narodil 12. ledna 1949 v Kjótu učitelům japonské literatury. V dětství a dospívání četl mnoho evropských a amerických autorů a ovlivněn byl taky evropskou hudbou - své poznatky bohatě uplatňuje ve svých dílech (z těch, které jsem četla především v Kafkovi na pobřeží). Na univerzitě v Tokiu vystudoval divadelní vědu, později pracoval (stejně jako jeho hrdina Tóru v Norském dřevu) v prodejně s hudebními nahrávkami.
Krátce po studiích si Murakami splnil svůj sen a otevřel si se ženou vlastní jazzový bar Peter Cat (ačkoli přebaly do češtiny přeložených knih tvrdí, že bar stále provozuje, ve skutečnosti fungoval pouze do roku 1981).
Murakami je držitelem několika prestižních literárních cen včetně například české ceny Franze Kafky, kterou obdržel v roce 2006 (ve stejném roce, kdy byla jeho kniha Kafka na pobřeží přeložena do češtiny).Do japonštiny přeložil některé romány Trumana Capoteho, Johna Irvinga či F. S. Fitgeralda. Murakamiho do češtiny překládá Tomáš Jurkovič. Prozatím vyšlo česky sedm titulů (a já je všechny mám :)) momentálně se připravuje překlad novely Po zemětřesení.

Smrt a dívka

13. září 2010 v 20:11 | Aneta |  Roman Polanski
Režie: Roman Polanski
Země: USA, Velká Británie
Rok: 1994, 99 minut
Hrají: Sigourney Weaver, Ben Kingsley, Stuart Wilson

Smrt a dívka
Dům na samotě, útesy, moře, noc. Tajemně tíživá atmosféra, jak to Polanski umí. Psychologický thriller pro tři herce Smrt a dívka, natočený podle divadelní hry chilského dramatika Ariela Dorfmana z roku 1990 je toho důkazem.
Sigourney Weaver není zrovna moje oblíbená herečka, na Stuarta Wilsona si matně vzpomínám z Vertical Limitu, kde mě taky nenadchnul. Zde si však oba střihli jednu ze svých životních rolí. 
Příběh se odehrává pravděpodobně v Chile, divák se však nedozví nic konkrétnějšího, než že se jedná o jihoamerickou zemi, ve které čerstvě padl diktátorský režim. V domě na samotě žije právník Gerardo Escobar s ženou Paulinou. Gerardo, který pracuje pro výbor zabývající se vyšetřováním případů porušování lidských práv za minulého režimu, při cestě domů píchne pneumatiku. Zastaví mu dr. Miranda, odveze ho domů a v noci se vrátí, aby s Gerardem přátelsky vypil skleničku. Paulina, která byla za diktatury vězněna, vyslýchána, mučena a nucena k prozrazení svého muže, v něm rozpozná doktora, který ji několikrát brutálně znásilnil. Nikdy však neviděla jeho tvář. Několik důkazů, které však mohou být pouhou náhodou, svědčí proti němu, Dr. Miranda vinu popírá a tvrdí, že v době Paulinina věznění ani nebyl v zemi... 
           Divák tedy do poslední chvíle netuší, zdali je Paulinino obvinění na místě, či ne. Stejně tak pravdu nezná ani Gerardo.
          Sigourney Weaver v roli Pauliny ztělesňuje velmi silnou osobnost, kterou několik měsíců trvající brutální mučení nezlomilo. Od dr. Mirandy požaduje doznání a projev lítost.i V opačném případě mu vyhrožuje smrtí. V kontrastu s ní stojí Gerardo, racionální právník, který si v době manželčina věznění našel milenku a jak sám přiznal, to, čím si prošla, by sám nikdy nesnesl a udal by ji hned první den vyslýchání.
          Stejně jako v Hnusu či v Rosemary má děťátko tak v centru dění stojí silná žena, které není radno odporovat a divák ani postavy samy netuší, zda se jí dá věřit. Mohla Paulina poznat svého trýznitele jen podle hlasu a tělesného pachu? Mohl v Rosemaryině lůně skutečně růst sám ďábel? A kdo vlastně byla osamělá Carol vraždící všechny přicházející muže?
          Pravdu neznáme až do samého konce, který ukáže, zda Dr. Miranda Paulinu skutečně za doprovodu Schubertovy smyčcové kompozice Smrt a dívka znásilňoval, či jestli mučená žena jen potřebovala najít viníka a pomstít se mu... 

Roman Polanski: Pravdivý příběh

11. září 2010 v 10:46 | Aneta |  Roman Polanski
Režie: Marina Zenovich
Země: USA, Velká Británie
Rok: 2008, 99 minut
Hrají: Roman Polanski, Sharon Tate, Jack Nicholson, Mia Farrow, Michael Caine

Roman Polanski: Pravdivý příběh
Dokumentární snímek mapující vývoj případu znásilnění třináctileté američanky Romanem Polanským, dávající si za cíl zachytit jednu část režisérova života, nikoli však jeho tvorbu. S tím by měl divák k filmu přistupovat a nesnažit se v něm hledat něco, co autorka neměla v plánu zahrnout.
Film přistupuje k celé kauze relativně citlivě a objektivně. Je složen z archivních záběrů a výpovědí několika přátel Romana Polanského a oběti znásilnění. Co v něm však trochu chybí, je pohled samotného režiséra.
Zarazilo mě pár věcí. Několik vypovídajících se ve snímku snaží vytvářet souvislosti mezi Polanského činem a jeho tvorbou. Především filmem Rosemary má děťátko, v němž se prý také objevuje motiv brutálního znásilnění opilé mladé dívky. Tvrdit něco takové je však holý nesmysl. Námět filmu Rosemary má děťátko přece nevznikl na základě představ Polanského, ale autora předlohy, spisovatele Iry Levina. Stejně tak hledání souvislostí mezi sektou Charlese Mansona, která brutálně zavraždila Polanského manželku Sharon Tate a filmem Rosemary má děťátko, v němž se údajně také objevují prvky násilí a satanismu je čistá demagogie.
Další z věcí, které mě šokovaly, byl nelítostný novinářský hyenismus. Vidět člověka, kterému před několika dny ubodali těhotnou ženu, kterak se prodírá davem reportérů a změtí foťáků a mikrofonů, mě možná pohoršuje víc, než celý sporný incindent, z něhož byl Polanski obviněn.
          Ve filmu se objevuje několik scén z filmů Hnus, Rosemary má děťátko či Čínská čtvrť, nedílnou součást tvoří také skvělá hudba Krzystofa Komedy.

Rosemary má děťátko

9. září 2010 v 13:53 | Aneta |  Roman Polanski
Režie: Roman Polanski
Země: USA
Rok: 1968, 136 minut
Hrají: Mia Farrow, John Cassevetes, Maurice Evans, Victoria Vetri, Ruth Gordon, Ralph Bellamy, Charles Grodin, Tony Curtis

Rosemary má děťátko
Rosemary má děťátko jsem sledovala s pocitem, že jsem ten film už jednou viděla. Přitom neviděla, jenom četla Levinův román. Tak moc dokázal Polanski moje představy při čtení převést na plátno. Nestává se mi moc často, aby se mi adaptace líbila stejně, jako předloha a asi ještě nikdy se mi nezdáli hrdinové a prostředí v němž se pohybují tak povědomí. 
Polanski znovu vsadil téměř všechno na jednu kartu. Na herečku. A opět vyhrál. Mia Farrow se divákovi před očima proměnila ze šťastné novomanželky v na kost vyhublou vyděšenou těhotnou ženu, která je přesvědčená, že v jejím lůně roste ďábel. Stejně tak skvělý výkon předvedla Ruth Gordon. Za roli ďábelské sousedky Minnie byla oceněna Oscarem. Roman Polanski získal nominaci na Oscara za scénář.
Polanski měl šťastnou ruku i při výběru hudby Krzystofa Komedy (složil hudbu např. i k filmu Nůž na vodě).
Filmové zpracování se velmi pevně drží knižní předlohy. Liší se jen v několika málo zanedbatelných detailech. Skvěle natočeny jsou i snové sekvence, zvláště ta, ve které Guy (anebo sám Satan?) Rosemary znásilňuje. Polanski stejně jako v The Repulsion (Hnus) dokázal navodit tíživou atmosféru plnou zmatku a strachu. Divák (i čtenář  Levinova románu) do poslední chvíle netuší, jestli je Rosemary blázen nebo se proti ní skutečně všichni spikli.
          Rosemary má děťátko tak zařazuji do seznamu svých nejoblíbenějších filmů (společně s dalším Polanského počinem - Pianistou).



Roman Polanski

8. září 2010 v 15:19 | Aneta |  Film
Roman Polanski, polský režisér židovského původu se narodil 18. srpna 1933 v Paříži jako Rajmund Liebling. Druhou světovou válku prožil v krakovském ghettu a několik členů jeho rodiny včetně matky zemřelo v koncentračních táborech. Po válce začal Polanski hrát divadlo a studovat filmovou školu v Lodži. Už jeho první dlouhometrážní film Nůž na vodě získal nominaci na Oscara a Polanského světově proslavil. V roce 1968 se oženil s hollywoodskou herečkou Sharon Tate, která byla o rok později v těhotenství zavražděna členy americké sekty Charlese Mansona. Roku 1978 byl v Americe obviněn ze zneužití nezletilé dívky a natrvalo se vrátil do rodné Paříže. Polanski natočil více než třicet celovečerních snímků. K nejvýraznějším patří adaptace Levinova románu Rosemary má děťátko či drama z prostředí Waršavského ghetta Pianista. Jeho nejnovějším počinem je thriller Muž ve stínu.
V posledních letech se vynořilo několik dalších nařčení ze znásilnění, starých stejně jako první obvinění téměř tři desítky let. Podle mě si tento geniální režisér s nepochopitelně tragickým osudem zaslouží spíše uznání a klid, než hon na čarodějnice. Obrovské uznání tedy má alespoň ode mě.

Články:



Hnus

8. září 2010 v 13:26 | Aneta |  Roman Polanski
Režie: Roman Polanski
Země: Velká Británie
Rok: 1964, 104 minut
Hrají: Catherine Deneuve, Helen Fraser, Mike Pratt

Z hlediska kompozic jednotlivých záběrů naprostý skvost. Dokonalé scény jako lak na nehty točící se po podlaze vedle zhroucené Catherine Deneuve, nejsou k vidění často a řadí Hnus mezi vysoce nadprůměrné práce. Snímek však brzdí jedna důležitá věc. Scénář. Dialogy děj nikam neposouvají, celé vyprávění je možná až zbytečně rozvláčné a dlouhé. Na téměř dvouhodinový film toho nevidíme mnoho. Dvě vraždy a několik halucinací. Catherine Deneuve celým snímkem jaksi bez duše bloumá a jediné, co diváka nutí ji sledovat je její krása a tajemnost. Co se skrývá za skelným pohledem upřeným do prázdna?

Polanski je mistr v zobrazení stísněné, děsivé, halucinační atmosféry. Mistr ve využití děsivých zvuků a stínů. Prostředí malého bytu, v němž se vyděšená Carol pohybuje, dokázal maximálně využít. Odcizení, touha po samotě uprostřed neklidné společnosti. Kazící se maso králíka staženého z kůže, praskající zdi a jimi procházející ruce, odstřižená šňůra od telefonu, zabarikádované dveře. Dokonalé odtržení od světa a od reality. A ti, kdo přicházejí dovnitř chtějí jediné. Proto musí zemřít...

Závěr je bohužel nijaký. Nějakou dobu čekáme, až se sestra blonďaté samotářky Carol vrátí z dovolené a když se dočkáme, nedozvíme se nic. Spoušť, mrtvá těla, vyděšená dívka, konec. Tíseň, která prostoupila celým filmem se rozplynula do prázdna. Divák nedostane vysvětlení, ani se nedozví, co se s šílenou vražedkyní stalo. Škoda.

Lars von Trier

7. září 2010 v 20:45 | Aneta |  Film
Lars von Trier
Dánský režisér Lars von Trier se narodil 30. dubna roku 1956 v Kodani. První filmy začal točit na osmimilimetrovou kameru už v jedenácti letech. Vystudoval Dánskou Národní filmovou školu na které točil krátkometrážní snímky (Nokturne, Befrielsesbilleder, Den Sidste Detalje), za něž získal několik ocenění. Po ukončení studia v roce 1983 začal pracovat na evropské trilogii (Prvek zločinu, Epidemic, Evropa). Následoval snímek Médea a miniseriál Království. Zlom ve Trierově tvorbě i osobním životě nastal v roce 1995, kdy zjistil, že muž, který ho vychovával není jeho biologickým otcem. Tím měl být hudební skladatel, kterého si jeho matka vybrala, aby předal jejímu dítěti umělecké vlohy. Lars se tak stal jakýmsi genetickým experimentem. S Thomasem Vinterbergem založil skupinu Dogma 95 (viz článek Peter Schepelern - L. v T. a jeho filmy). Pravidel manifestu skupiny se částečně držel ve snímku Prolomit vlny z roku 1996, nejvíce se však jeho zásady projevili v Idiotech (1998). Za muzikál Tanec v temnotách s islandskou zpěvačkou Bjork získal Zlatou palmu. Následovala dosud nedokončená americká trilogie (Dogville, Manderley), experimentální komedie Kdo je tady ředitel? a nejnovější kontroverzní drama Antikrist. Nyní Lars von Trier natáčí film Melancholie, ve kterém se kromě herců, s nimiž už pracoval (Stellan Skarsgard, Charlotte Gainsbourg či Udo Kier), objeví např. i Kirsten Dunst.

Články:


Kdo je tady ředitel?

7. září 2010 v 20:09 | Aneta |  Lars von Trier
Režie: Lars von Trier
Země: Dánsko, Švédsko, Island
Rok: 2006, 95 minut
Hrají: Jens Albinus, Jean-Marc Barr, Peter Gantzler, Sofie Grabel, Louise Mieritz

Kdo je tady ředitel?
Lehce zvrhlá demagogická fraška. Trochu mi připomíná sen, v němž se všichni chovají naprosto iracionálně, ale berou se smrtelně vážně. Částečně komické, částečně znepokojující - Lars von Trier jak ho známe z Idiotů. Kdo je tady ředitel? Idioty trochu připomíná a to nejen obsazením (například Jens Albinus se v obou filmech objevil v hlavní roli a v obou se také stal naprosto nenahraditelným, za zmínku stojí také brilantní výkony Louise Mieritz). Postavy v obou filmech se chovají jako šílení. V tom totiž tkví základ Trierovy komedie.
Kdo je tady ředitel? se částečně drží pravidel manifestu Dogma 95. Je natočený ruční kamerou, některé záběry působí až amatérsky a zvuk je nahrán spolu s obrazem. Zachycuje velmi stylizované postavy z nichž každá má své přesně určené místo, z něhož se nemůže a ani nechce vymanit. Za každou z nich se skrývá velmi osobní a intimní příběh. Mette pláče pokaždé, když se zapne kopírka. Pláče, protože se na jedné pásce do kopírky oběsil její manžel...
Částečně zde můžeme najít i motiv zrady a pomsty jako v Americké trilogii. Nezaměstnaný herec, který přijme nabídku na ztvárnění ředitele reálné firmy, je podveden několikrát. Poprvé ve chvíli, kdy zjistí, že skutečný ředitel, který chce být kvůli svému ne zrovna férovému plánu v utajení, napovídal každému ze zaměstnanců o řediteli něco jiného. Když se vše zdá být vyřešeno ve prospěch skutečného ředitele, herec převezme spravedlnost do svých rukou...      
            Děj je dokonale uzavřený, zobrazuje jedinou událost - prodej firmy. Jednání postav začně smysl dávat až ke konci - v průběhu je děj naprosto nepředvídatelný. Trierovsky neprůhledný. Pobavila jsem se. Pět hvězdiček.