"Great art is always flanked by its dark sisters, blasphemy and pornography." Geoffrey Hartmann

Leden 2011

Trainspotting

21. ledna 2011 v 17:00 | Aneta |  Danny Boyle
Režie: Danny Boyle
Země: Velká Británie
Rok: 1996, 94 minut
Hrají: Ewan McGregor, Ewen Bremner, Johny Lee Miller, Kevin McKidd, Robert Carlyle, Kelly Mcdonald, Peter Mullan, James Cosmo, Susan Vidler, Shirley Henderson, Irvine Welsh, Keith Allen, Kevim Allen, John Hodge

Český lev - nejlepší zahraniční snímek
Oskar 1 nominace - scénář

Trainspotting
Překvapivý počin Dannyho Boyla natočený podle novely Irwina Welshe, který si ve snímku sám zahrál jednu z menších rolí. Narozdíl od předlohy, o které autor sice tvrdí, že je protkána černým humorem, který jsem bohužel jaksi neobjevila, nepostrádá filmové zpracování lehkost a i divák se slabším smyslem pro humor (třeba já) tu najde poměrně dost vtipných momentů. Kromě pár scén, ve kterých Danny Boyle knižní předlohu jaksi minul (Renton plavoucí v záchodové míse), ji perfektně dokresluje. Neméně působivé jsou herecké výkony Ewana McGregora, Ewena Bremnera a Johnyho Lee Millera. Oskarová nominace za scénář (John Hodge) a řada dalších ocenění včetně Českého lva za nejlepší zahraniční film, jsou v tomto případě skutečně zasloužené, vybrat z poměrně složité změti příběhů a postav v knize to nejdůležitější a dát tomu formu, se tvůrcům podařilo dokonale. Myslím, že společně s filmem Requiem za sen (Darren Aronofsky, 2000) jde o jeden z nejzdařilejších snímků o drogách vůbec.
Přiznávám, že se zjevně dívám na filmy Dannyho Boyla ve špatném pořadí (viděla jsem nejdřív oscarového Milionáře z chatrče a přistupovala k Boylovi pouze jako k autorovi ubohého snímku Pláž, který jsem viděla ve svých pubertálních letech a asi do smrti mě bude strašit vzpomínka na Leonarda DiCapria předvádějícího hrdinu počítačové hry běhajícího po lese). Za Trainspotting si uznání skutečně zaslouží, budiž mu jeho novejší tvorba prominuta.

Milionář z chatrče

20. ledna 2011 v 17:00 | Aneta |  Danny Boyle
Režie: Danny Boyle
Země: Velká Británie
Rok: 2008, 120 minut
Hrají: Dev Patel, Freida Pinto, Ayush Mahesh Khedekar, Anil Kapoor, Irrfan Khan, Azharuddin Mohammed Ismail, Madhur Mittal, Ashutosh Lobo Gajiwala, Rubiana Ali, Tanay Chheda, Tanvi Ganesh Lonkar, Anand Tiwari

Oscar 8 : Nejlepší film, Režie, Kamera, Střih, Hudba, Zvuk, Scénář - A, Píseň - "Jai Ho" + 2 nominace: Zvukové efekty, Píseň - "O Saya"

Milionář z chatrče
Nebýt oskarového šílenství a toho, že tento snímek zařadili do programu filmového klubu, asi bych si ho nechala ujít. A o nic závratného bych nepřišla. Danny Boyle mě nenadchnul kdysi filmem Pláž (2000) a ani tentokrát jsem neodcházela z kina nikterak oslněná. Věrohodnost pokusu o zachycení současné Indie hodnotit nemůžu, protože jsem v Indii nebyla. Pokud bych však mohla právě tomuto obrazu věřit, byla by to jedna z věcí, které bych ocenila. Jistě spousta lidí žije na hranici chudoby a bídy, jakou si nedokážeme představit, ale kruté scény v kontrastu s romantickým happyendem a naprosto šíleným závěrečným tanečkem, který celý snímek naprosto bezdůvodně neuvěřitelně shodil, mě nedojaly. Přejdu-li předvídatelnost a tisíckrát ohrané téma popelky, tentokrát v mužském podání, musím uznat, že s minimálním rozpočtem, vratkým scénářem a neznámými herci dosáhnout na tolik ocenění je opravdu umění.

Danny Boyle

18. ledna 2011 v 17:00 | Aneta |  Film
Danny Boyle
Danny Boyle se narodil 20. října 1956 v Manchesteru. V letech 1982-87 pracoval jako umělecký ředitel pro divadelní společnosti Royal Court. O několik let později se přesunul do televize, kde režíroval mnoho epizod populárních seriálů např. Inspector Morse nebo Mr. Wroe´s Virgins. Roku 1993 začal spolupracovat s Andrewem Macdonaldem (vnuk scénáristy Emerica Pressburgera) a producentem Johnem Hodgem, kteří mu pomohli s jeho celovečerním debutem MĚLKÝ HROB. Tento levný thriller se stal pro Dannyho prvním velkým úspěchem. Dalším velkým průlomem v Dannyho kariéře byl kultovní Trainspotting, na kterém pracoval opět s Macdonaldem a Hodgem. Tento drogový film slavil po celém světě obrovský úspěch a z Boyla se stal jeden z nejuznávanějších režisérů. Po geniálním Trainspottingu si vzal na starost film Extra život, do kterého opět obsadil Ewana McGregora. Film nesklidil úspěch, jaký si Danny přál a proto skočil ihned do dalšího projektu. Tím se stala Pláž s Leonardem DiCapriem. V roce 2000 odjel do své rodné země, kde natočil pár filmů pro BBC (Vacuuming Completely Nude in Paradise a Strumpet). Filmem 28 dní poté se opět vrátil na stříbrné plátno. Po bláznivé komedii Millions nám zmizel Danny na tři roky z očí a vrací se až nyní s filmem Sunshine a oscarem oceněným Milionářem z chatrče.
(zdroj: www.csfd.cz)

Články:


Decadence Now! Za hranicí krajnosti

16. ledna 2011 v 2:41 | Aneta |  Výstavy
30.9.2010 - 2.1.2011
Galerie Rudolfinum

Podlehla jsem. Výstava Decadence Now! Za hranicí krajnosti, která probíhala na několika místech republiky a skončila 2. ledna, přilákala se spoustou nekulturních a senzacechtivých zvědavců, zapříčiňujících několikaměsíční enormně vysokou návštěvnost pražského Rudolfina, i mě. Dlouho jsem přemýšlela, jestli lituji utracené dvoustovky.
     Nakonec jsem došla k závěru, že ne. Z Decadence Now! se stala událost, která vyvolala bouřlivou diskusi. A právě takové je vždycky dobré vidět a udělat si o nich vlastní obrázek.
     Můj obrázek zůstal z velké části neutrální. Přesvědčila jsem se tak o vlastní otupělosti (a to mě znovu dovedlo k pochybnostem, jestli vůbec jsem schopná umění hodnotit a alespoň z části se vymanit ze svého čistě subjektivního pohledu). Valná část expozice na mě totiž nezapůsobila nijak. Nebyla jsem pohoršená, znechucená, rozhořčená, šokovaná, pobavená ani nadšená. Výstava tedy z mého hlediska zjevně nesplnila svůj účel.
      Obzvláště zajímavé ale bylo sledovat reakce ostatních návštěvníků. Několik z nich zakoplo o hlavu Adolfa Hitlera, ležící na zemi spolu s jeho kůží, další se pubertálně chichotali řadě kopulujících zvířátek na houpačce a většina se jen letmo nervózně zastavila u zvětšené fotografie mužského přirození (z výrazu ve tvářích se dalo dobře vyčíst, že si nechtějí prohlížet něco takového příliš dlouho, aby to nepůsobilo úchylně, na druhou stranu příliš krátké zdržení by z nich dělalo puritány).
     Jedny z mála věcí, které mě příjemně překvapily, byly dvě instalace Davida Černého v Pokoji č. 13. Ježíš Kristus a Mrtvá znásilněná žena v životní velikosti, oba rozložení na části a ležící v sáčku podobném obalu na dětské skládací hračky. Zapůsobily. Zamrazily. Splnily úkol.
     Nabízí se otázka, je-li to umění. Váhala jsem. Pro mě ale ne. Mám patrně jiná kritéria pro rozpoznávání uměleckých děl (i když je pravda, že po několika hodinách strávených v galerii často ani já nevím, jestli je židle k sezení nebo na ní mám jen chytře zírat). Snažit se prvoplánově šokovat neotrlého diváka, který zkrátka na některé věci nemá žaludek, za umění nepovažuji. K úváhám mě přivedl jenom fakt, že jsem byla podnícena zamyslet se nad tím, co by mě tedy vlastně dokázalo šokovat. Jisté věci by se asi našly, není jich však mnoho, což mě samotnou trochu děsí. A možná je dobře být jednou za čas vyděšeni sami sebou. Proto si myslím, že Decadence Now! do Rudolfina patří, i když z mého pohledu nejde o umění v pravém slova smyslu. Reflektuje naši dobu a nastavuje nám zrcadlo. Skrze diskutabilní události totiž nejlépe poznáváme sami sebe.
    Ještě abych úplně neodstřelila faktografii: expozice byla rozdělená do pěti kapitol (krajnost sebe, těla, krásy, mysli a života), ze známých jmen (alespoň pro mě, přiznávám, nejsem znalec dekadentního umění) se tu objevil Joel Peter Witkin, Erwin Olaf, David Wojnarowicz, David Černý nebo Damien Hirst, jehož poněkud povedenější kousky už vystavovalo Rudolfinum v roce 2009. Kromě prostor Rudolfina se mohli návštěvníci vypravit i přes ulici do Uměleckoprůmyslového muzea (a náležitě si připlatit za Pokoj č. 13 a Davida Černého - díky bohu za to), holešovického DOXu, brněnského Domu umění či plzeňské Západočeské galerie.
     Čím skončit? Štve mě, že jsem neviděla projekce :)

Pardon, menší zásek :)

16. ledna 2011 v 2:40 | Aneta |  Ostatní
     Dlouho jsem nic nenapsala. Asi proto, že se moc nestíhám dívat na filmy, které bych chtěla vidět (momentálně nakoukávám ke zkoušce české filmy natočené do roku 1945) a vlastně moc nestíhám ani číst beletrii (za tenhle semestr jsem přečetla jenom Puzova Kmotra).
     Choutkám vést si zde internetový deník pořád ještě úspěšně odolávám (přestože jsem ke svému zděšení zjistila, že v rámci prokrastinace skoro denně čtu podobné deníky několika svých vrstevnic prožívajících právě pozdní pubertu projevující se neodolatelným pokušením sdělovat světu podrobnosti ze svých nezajímavých životů - mimochodem ani žurnalistika mě nenaučila poznávat volný a těsný přívlastek nebo co to sakra je, stydím se, otevírám jazykovou příručku online, ale nechce se mi ji číst, tak ji zase zavírám se slibem, že se ji co nejdřív naučím nazpaměť).
     Vida. Douho jsem nic nenapsala a zjevně teď trpím záchvatem grafomanie.
     Snad se mi zadaří aktualizaci po zkouškovém napravit. Prozatím jsem sem hodila pár starých článků, které je mi líto vyhodit. Když všechno půjde tak, jak bych si představovala, konec semestru by pro mě měl být brzy, za necelé dva týdny. A pak se těšte ;) 

Andaluský pes

16. ledna 2011 v 2:38 | Aneta |  Luis Buňuel
Režie: Luis Buňuel
Země: Francie
Rok: 1929, 16 minut
Hrají: Pierre Batcheff, Luis Buňuel, Salvador Dalí

Andaluský pes
Před vstupem do muzea Salvadora Dalího v jeho rodném městě Figueres jsem byla poučena, abych přestala přemýšlet a začala vnímat. Snažila jsem se to tedy uplatnit při sledování Buňuelova Andaluského psa. A patrně se to vyplatilo. Byla jsem střídavě pobavená a znechucená, celkový dojem však zařazuje tento 16-ti minutový snímek mezi nejvýraznější filmy, které jsem měla možnost zhlédnout.
Kromě toho, že přesně odpovídá mým představám o surrealismu, také připomíná tu nejhorší noční můru - mravenci vylézající z dlaně, ruka válející se na chodníku nebo třeba kultovní záběr na britvou rozříznutou oční bulvu. Sami tvůrci prý dokonce prohlásili, že jediný možný výklad filmu je psychoanalytický.
Do psychoanalytického ani jiného výkladu se ale pouštět nehodlám, netroufám si. Nebudu ani tvrdit, že plně chápu, co tím chtěl Buňuel říci. Nejsem si ani jistá, zda bylo záměrem umožnit racionální vysvětlení.
Nezbývá tedy, než se připojit ke kladným ohlasům a těm, kteří ještě Andaluského psa neviděli, popřát hodně odvahy :)

Zapomenutí

16. ledna 2011 v 2:35 | Aneta |  Luis Buňuel
Režie: Luis Buňuel
Země: Mexiko
Rok: 1950, 85 minut
Hrají: Estela Inda, Miguel Inclán, Alfonso Mejía, Roberto Cobo, Alma Delia Fuentes, Francisco Jambrina, Jesús Navarro

Zapomenutí
Ze sociálně-kritického snímku s názvem Los Olvidados neboli Zapomenutí v českém překladu od začátku do konce čiší syrovost. Buňuel v něm zachytil těžký život dětí v chudé čtvrti na periferii Mexico City.
Nutnost starat se každý den o holé přežití jaksi posouvá hranice morálky o kus dál od společnosti, která žije v relativním pohodlí. Neúspěšná každodenní snaha vydělat alespoň něco málo peněz a zavděčit se rodičům, kteří buďto vychovávají tolik dětí, že zkrátka nemají sílu starat se o všechny nebo jen utápí žal v alkoholu, způsobuje, že pro hrdiny snímku život čím dál víc postrádá smysl. Neštítí okrást slepce nebo muže bez nohou. Nemají strach ani zábrany před ničím. Lze se z takového způsobu života vůbec vymanit? A co se stane, když se o to jeden z chlapců opravdu pokusí?
Buňuel na tyto otázky odpovídá. A zaručeně udrží divákovu pozornost celých 85 minut. Pět hvězdiček.

Luis Buňuel

16. ledna 2011 v 2:29 | Aneta |  Film
Luis Buňuel
Jeden z nejvýznamnějších režisérů v dějinách kinematografie Luis Buňuel se narodil v roce 1900 ve Španělsku a k filmu poprvé silněji přičichl na hereckém kurzu Jeana Epsteina v Paříži, který absolvoval ve svých dvaceti šesti letech. Zároveň se v té době seznámil s kameramanem Albertem Duvergerem a s malířem Salvadorem Dalím, s nimiž později natočil Andaluského psa či Zlatý věk. Oba snímky se staly základními díly světového surrealistického filmu. V roce 1930 přijal nabídku MGM a rok sbíral režijní zkušenosti v Hollywoodu. Poté se vrátil do Paříže a natočil film Země bez chleba, dokumentující život v nejchudší oblasti Španělska. V následujícím desetiletí pracoval jako vedoucí dabingu Warner Bros., staral se o distribuci antinacistických filmů v newyorském Muzeu moderního umění či produkoval španělské verze snímků Warner Bros v Los Angeles. V roce 1946 odjel natáčet do Mexika, kde se usadil natrvalo a prožil zde své nejproduktivnější období. Za snímek Zapomenutí, který syrově zachycuje život dětí na chudém předměstí Mexico City mu hrozilo vyhoštění ze země, nakonec si však filmem vydobil mezinárodní uznání a byl oceněn na festivalu v Cannes. Luis Buňuel zemřel v Mexiku ve svých 83 letech. Do historie se zapsal jako jeden z nejpozoruhodnějších tvůrců světové kinematografie.

Články:



Tour po pražských výstavách

16. ledna 2011 v 2:27 | Aneta |  Výstavy
18. června 2009 v 20:05 (neaktuální)

Poměrně příjemně strávené ráno s Kohoutovou Bílou knihou o kauze Adam Juráček a kávou v nečekaně uloveném autobuse Student Agency. Ice tea za překvapivých 25 korun, pár cigaretek a Mladá fronta dnes v hospodě na Florenci. Tak začal den, kdy jsem se s kamarádkou vydala na cestu po několika pražských výstavách.

Staroměstská radnice - Filip Černý / Videoart
13. 05. 2009 - 26. 07. 2009
Rozostřené pohledy do krajiny, uměle působící interiéry se stále se opakujícími motivy. Filip Černý ve svých obrazech kombinuje klasické malířské postupy s americkou retuší a se sprejem a pracuje také s rastrovým motivem rozloženého obrazu. Na jediné videoprojekci výstavy je zachycena smějící se dívka, sledující půlkruhové plátno s modrými paprsky, směřujícími k ní. V horní místnosti galerie se nachází samostatná kolekce ženských prsů (Čuflíky, 2008 - 2009) umístěných po obvodu místnosti, svým tvarem připomínajících terče, či podle kurátora výstavy Petra Vaňouse dokonce naddimenzované vypínače spotřebičů.

Galerie hlavního města Prahy - Monument Transformace 1989 - 2009
28. 05. 2009 - 30. 08. 2009
Výstava se snaží reagovat na otázku "Co se stalo v České republice v průběhu dvaceti let po pádu komunistického režimu (1989-2009)?" a zároveň jde i o pokus získat odstup od bezprostředně prožitého (transfornace ČR) prostřednictvím zasazení naší zkušenosti do nové globální mapy transformací (Argentina, Indonésie, Jižní Korea, Portugalsko, Řecko, Španělsko, "Východní Evropa", atd.)
Z desítek autorů mě zaujal např. Erick Beltrán a jeho dílo Ergo sum, představující jakousi myšlenkovou mapu a osobní či společenský řád. K němu byly v galerii k dispozici dokonce celé noviny, zabývající se jím. Kateřina Šedá zaujala svou závěrečnou prací na pražské AVU nazvanou Nic tam není. Jednalo se o happening zapojující všechny obyvatele jedné vesnice do činností, které měli provádět všichni stejně a ve stejnou dobu (nákup, jídlo, večerka). Další autorkou, která stojí za zmínku je Peggy Meinfelderová, sběratelka věcí lidí z NDR, kteří po pádu berlínské zdi dostali 100 západních marek a nakoupili věci, o kterých snili. Každá z nich měla cedulku se svým příběhem.
Výstavu celkově hodnotím velmi pozitivně, podle mého názoru je však velmi nešťastné umísťovat do galerie desítky filmů, jejichž délka přesahuje 20 minut a divák je tedy nestihne shlédnout.

Rudolfinum - Damien Hirst / Život, smrt a láska
Výstavě Damiena Hirsta v prostorách pražského Rudolfina vévodí obrovský popelník o průměru okolo dvou metrů se spoustou vajglů a prázdných krabiček od cigaret, nacházející se hned v první místnosti. Dále obrazy Rakovina kůže a Pociťující lásku (motýli připíchnutí na modré ploše), Mučednictví sv. Petra jako skříň na chemické sklo postavená vzhůru nohama, obraz Leukémie vytvořený z několikacentimetrové vrstvy much zalitých v pryskyřici a Adam a Eva vystaveni, neboli muž a žena na nemocničních lehátkách, přikrytí plachtou s vystřiženým otvorem v místě přirození a uzavření ve skleněném kvádru.

Rudolfinum - Jiří Straka, Martin Eder, Jonathan Meese, Josef Bolf - Spodní proud
Galerie Rudolfinum představuje čtyři výtvarníky, narozené kolem roku 1970. Ve své tvorbě akcentují nadsázku a ironii, neomylný cit pro práci s kýčem, vynalézavě ukrývajícím osobní neřesti, stejně jako s temnými hlubinami strachu z neznámého. Každý z umělců používá zcela odlišné výtvarné prostředky výrazně podtrhující vyznění děl.

Picasso v Jihlavě

16. ledna 2011 v 2:06 | Aneta |  Výstavy
19. září 2009 v 14:33 (neaktuální)

Dům Gustava Mahlera, Jihlava
9. 9. 2009 - 7. 11. 2009

Picasso v Jihlavě
Výstava Picasso v Jihlavě představuje část sbírky Picassových plakátů, kterou od roku 1981 vlastní Muzeum umění v partnerském městě Heidenheim. Kromě plakátů se stěžejními motivy - býčí zápasy, keramika s arkádskými motivy a symbolika míru, byla sbírka od roku 1993 doplňována grafikou s podobnými tématy. Nabízí proto jedinečný pohled na jednu etapu vývoje Picassovi tvorby.
Hlavními tématy jeho prací jsou ateliér, polibek, zátiší, matka a dítě, ale objevuje se také znázornění konfliktu mezi pohlavími (býk, kůň, toreadorka, dívka a Minotaurus). Z technik převažuje lept, litografie, akvatinta a linoryt.
Expozice kvůli omezeným prostorám ze sbírky, obsahující přes 160 grafických listů, představuje pouze 56, které však údajně náleží k jejím vrcholným.

Tabulae pictae

16. ledna 2011 v 2:04 | Aneta |  Výstavy
22. června 2009 v 18:46 (neaktuální)

Oblastní galerie Vysočiny, Jihlava
14. 5. 2009 - 27. 9. 2009

     Výstava Tabulae pictae představuje výběr děl ze sbírky premonstrátského kláštera v Nové Říši, která vznikala v 18. a 19. století, za života osvícensky smýšlejícího opata Jana Nepomuckého Františka Pelikána (1793-1819). Po jeho smrti bylo v klášteře nalezeno 204 obrazů, z nichž většina zůstala do současné doby zachována.
     Ohledně témat převažuje krajinomalba a žánrová malba nad biblickými tématy a zátiším. Zastoupeni jsou zde převážně středoevropští malíři, ale i několik Holanďanů, Vlámů nebo Italů.
Z prezentovaných umělců diváka patrně zaujme především jméno Petra Brandla a jeho díla U felčara a U mastičkářky. Dále pak např. Jakob Toorenvliet (Nerovný pár a Stařec a dívka), Antonína Kern (Kající se Máří Magdaléna), Pietro Muttoni zvaný della Vecchia (Meditace sv. Františka Serafínského), Christian Hilfgott Brand, Domenico Brandi, Johann Zagelmann nebo Gottfried Libalt.