"Great art is always flanked by its dark sisters, blasphemy and pornography." Geoffrey Hartmann

Decadence Now! Za hranicí krajnosti

16. ledna 2011 v 2:41 | Aneta |  Výstavy
30.9.2010 - 2.1.2011
Galerie Rudolfinum

Podlehla jsem. Výstava Decadence Now! Za hranicí krajnosti, která probíhala na několika místech republiky a skončila 2. ledna, přilákala se spoustou nekulturních a senzacechtivých zvědavců, zapříčiňujících několikaměsíční enormně vysokou návštěvnost pražského Rudolfina, i mě. Dlouho jsem přemýšlela, jestli lituji utracené dvoustovky.
     Nakonec jsem došla k závěru, že ne. Z Decadence Now! se stala událost, která vyvolala bouřlivou diskusi. A právě takové je vždycky dobré vidět a udělat si o nich vlastní obrázek.
     Můj obrázek zůstal z velké části neutrální. Přesvědčila jsem se tak o vlastní otupělosti (a to mě znovu dovedlo k pochybnostem, jestli vůbec jsem schopná umění hodnotit a alespoň z části se vymanit ze svého čistě subjektivního pohledu). Valná část expozice na mě totiž nezapůsobila nijak. Nebyla jsem pohoršená, znechucená, rozhořčená, šokovaná, pobavená ani nadšená. Výstava tedy z mého hlediska zjevně nesplnila svůj účel.
      Obzvláště zajímavé ale bylo sledovat reakce ostatních návštěvníků. Několik z nich zakoplo o hlavu Adolfa Hitlera, ležící na zemi spolu s jeho kůží, další se pubertálně chichotali řadě kopulujících zvířátek na houpačce a většina se jen letmo nervózně zastavila u zvětšené fotografie mužského přirození (z výrazu ve tvářích se dalo dobře vyčíst, že si nechtějí prohlížet něco takového příliš dlouho, aby to nepůsobilo úchylně, na druhou stranu příliš krátké zdržení by z nich dělalo puritány).
     Jedny z mála věcí, které mě příjemně překvapily, byly dvě instalace Davida Černého v Pokoji č. 13. Ježíš Kristus a Mrtvá znásilněná žena v životní velikosti, oba rozložení na části a ležící v sáčku podobném obalu na dětské skládací hračky. Zapůsobily. Zamrazily. Splnily úkol.
     Nabízí se otázka, je-li to umění. Váhala jsem. Pro mě ale ne. Mám patrně jiná kritéria pro rozpoznávání uměleckých děl (i když je pravda, že po několika hodinách strávených v galerii často ani já nevím, jestli je židle k sezení nebo na ní mám jen chytře zírat). Snažit se prvoplánově šokovat neotrlého diváka, který zkrátka na některé věci nemá žaludek, za umění nepovažuji. K úváhám mě přivedl jenom fakt, že jsem byla podnícena zamyslet se nad tím, co by mě tedy vlastně dokázalo šokovat. Jisté věci by se asi našly, není jich však mnoho, což mě samotnou trochu děsí. A možná je dobře být jednou za čas vyděšeni sami sebou. Proto si myslím, že Decadence Now! do Rudolfina patří, i když z mého pohledu nejde o umění v pravém slova smyslu. Reflektuje naši dobu a nastavuje nám zrcadlo. Skrze diskutabilní události totiž nejlépe poznáváme sami sebe.
    Ještě abych úplně neodstřelila faktografii: expozice byla rozdělená do pěti kapitol (krajnost sebe, těla, krásy, mysli a života), ze známých jmen (alespoň pro mě, přiznávám, nejsem znalec dekadentního umění) se tu objevil Joel Peter Witkin, Erwin Olaf, David Wojnarowicz, David Černý nebo Damien Hirst, jehož poněkud povedenější kousky už vystavovalo Rudolfinum v roce 2009. Kromě prostor Rudolfina se mohli návštěvníci vypravit i přes ulici do Uměleckoprůmyslového muzea (a náležitě si připlatit za Pokoj č. 13 a Davida Černého - díky bohu za to), holešovického DOXu, brněnského Domu umění či plzeňské Západočeské galerie.
     Čím skončit? Štve mě, že jsem neviděla projekce :)
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama