"Great art is always flanked by its dark sisters, blasphemy and pornography." Geoffrey Hartmann

Únor 2011

Michael Haneke

14. února 2011 v 18:32 | Aneta |  Film
Michael Haneke se narodil 23. března 1942 v Mnichově, ale krátce poté se jeho rodina odstěhovala do Vídně. Oba jeho rodiče byli herci, a tak se i on sám snažil nejprve prosadit jako herec. Studoval filosofii, psychologii a drama na Vídeňské universitě a po absolvování se uchytil jako filmový kritik. Na začátku 70. let se dostal k práci pro německou stanici Südwestfunk, kde pracoval nejdřív jako redaktor a dramaturg, a později i jako režisér televizních inscenací. Před svým odchodem z televize v roce 1993 stačil ještě vytvořit své první dva snímky do kin (Sedmý kontinent a Bennyho video), ve kterých už naznačil směr, jímž se chce dále ubírat. V roce 2001 natočil Haneke svůj zatím nejúspěšnější snímek Pianistka s Isabelle Huppert v hlavní roli. Tento film, ke kterému si sám napsal scénář, mu získal Velkou cenu v Cannes i řadu dalších cen a definitivně ho zařadil mezi největší současné evropské filmaře. Jeho tvorba je charakteristická svou znepokojující analýzou rozpadu hodnot v současném světě. Haneke často kritizuje pokleslost amerického filmu a také úpadek evropské společnosti. V současnosti žije a tvoří ve Francii a kromě filmu se věnuje i divadelní režii. Jeho zatím poslední snímek Bílá stuha získal Zlatou palmu za nejlepší film na festivalu v Cannes.
(zdroj: csfd.cz)

Články:




Darren Aronofsky

10. února 2011 v 21:53 | Aneta |  Film
Darren Aronofsky
Režisér, scénárista a producent Darren Aronofsky se narodil 12. února 1969 v Brooklynu a vystudoval animovaný a hraný film na Harwardu. Několik ocenění získal už za svou prvotinu Supermarket Sweep. Následovalo několik dalších krátkometrážních filmů a hned jeho celovečerní debutový snímek, psychologický sci-fi thriller s názvem Pí, ho proslavil a zařadil mezi světovou režijní špičku. Ani další tvorba však nepřišla o pozitivní kritiku. Zvláštní ocenění si zaslouží především snímek Requiem za sen, který se zařadil do současné světové filmové klasiky a zapsal se do povědomí všech filmových fanoušků. Následovaly snímky Fontána a Wrestler. Aronofsky je hodně diskutovaným režisérem i letos, kdy do kin přichází jeho nejnovější film Černá labuť, který podle všeho zaslouženě aspiruje na nejlepší americký film roku 2010.

Články:


Černá labuť

10. února 2011 v 21:52 | Aneta |  Darren Aronofsky
Režie: Darren Aronofsky
Země: USA
Rok: 2010, 110 minut
Hrají: Natalie Portman, Mila Kunis, Vincent Cassel, Barbara Hershey, Winona Ryder, Kristina Apanau, Toby Hemingway, Sebastian Stan

Černá labuť
Pět nominací na Oscara pro Černou labuť, nejnovější film Darrena Aronofského, hovoří za vše. Nezbývá než doufat, že co nejvíc z nich promění, protože americká akademie vybrala film skutečně dobrý, hluboký a technicky invenční. Zvlášť úžasná Natalie Portman, která na roli baletky Niny, jež zoufale touží po roli v Labutím jezeře, tvrdě trénovala několik měsíců, si nepochybně ocenění zaslouží a pokud můžu tipovat, tak i odnese.
    Aronofsky přináší hluboký vhled do baletního prostředí plného fyzické bolesti, vyčerpání a touhy po úspěchu, pro který jsou někteří schopni udělat cokoli. Hlavní hrdinku pronásledují její noční můry, kvůli úsilí o stoprocentní dokonalost ztrácí sama sebe. Každý krok je dokonalý. Nina je rozená Bílá labuť. Zvládne ale zahrát i tu Černou, aby získala hlavní roli? A jak moc se příběh z Labutího jezera otiskne do jejího vlastního života? Dokáže Nina rozeznat skutečnost od přeludu?
    Z herců nevyniká jen Natalie Portman, skvělé výkony podávají i Mila Cunis a Vincent Cassel, jejichž postavy se společně s Ninou dostávají do milostného trojúhelníku. Aronofsky dále vzkřísil zašlou slávu Winony Ryder, která ve své menší roli ukázala, že si pořád ještě patří na prkna, co znamenají svět. Jednou z jejích nevýhod podle mě bohužel je, že nezestárla a ve svých čtyřiceti letech vypadá stále jako teenager. Bez potíží tak sice může hrát bezmála vrstevnici své o deset let mladší kolegyně Natalie Portman, ale je pochopitelné, že do těchto rolí jsou častěji obsazovány mladší herečky.
     Jedním z dalších nepochybných kladů snímku je neokoukané baletní prostředí. Aronofsky diváka nenechává pasivním a nepředkládá jasné odpovědi. On ani hrdinka, tak chvílemi netuší, co je pravda a co halucinace. Pohybujeme se v lehce klaustrofobickém prostoru baletní šatny, baletního sálu a bytu, ve kterém Nina žije. Naprosto skvělá je i hudba, o kterou se postaral Clint Mansell (který je i autorem hudby k filmu Requiem za sen).  
    Protože jsem však nedávno viděla Hanekeho Pianistku z roku 2001, nemůžu si odpustit srovnání obou snímků. Oba se točí okolo úsilí vyniknout ať už v baletu či ve hře na klavír, což s sebou nese tvrdý dril. Ač pianistka v podání Isabelle Huppert je bezmála o generaci starší než Nina, obě žijí s matkami, které jim patologicky organizují život. Stejně tak mají obě svou temnou stránku a pro úspěch jsou ochotny udělat cokoli. Podobnost obou filmů je do očí bijící, i když režiséři zpracovali téma odlišně, námět se shoduje v mnoha bodech. Nezbývá tedy než se dohadovat, jak moc se Aronofsky Hanekem "nechal inspirovat".

Pět překážek

9. února 2011 v 23:42 | Aneta |  Lars von Trier
Režie: Lars von Trier, Jorgen Leth
Země: Dánsko, Švýcarsko, Belgie, Francie
Rok: 2003, 100 min.
Hrají: Lars von Trier, Jorgen Leth, Claus Nissen, Majken Algren Nielsen, Alexandra Vandernoot, Patrick Bauchau, Jan Nowicki
  
The five obstructions
Jeden z nejintenzivnějších filmových zážitků v mém životě. Z části komická, ale především hodně znepokojující a do detailu promyšlená tvrdá manipulace a psychologický tlak Larse von Triera na kolegu Jorgena Lethe, která mu má pomoci v depresi a tvůrčí krizi. Pět překážek je polodokument dodržující zásady manifestu Dogma 95, hrající si neohroženě s filmovou technikou, zkoumající různé typy uchopení tématu a především ve všech směrech zacházející do krajností. Jorgen Leth se na krátký okamžik stává von Trierovou obětí. Jeho oběť však přináší své ovoce minimálně pro diváka. Pět překážek je totiž snímek, který dokáže člověka (přinejmenším mě) hluboce zasáhnout. Všichni se tak částečně stáváme von Trierovými oběťmi.
     Skutečná síla von Triera je v tom, že se nikdy neopakuje. I když občas zpracovává stejné motivy (např. uchopení ženy jako ztělesnění zla v Dogville, Manderlay a v Antikristovi), vždy k nim přistupuje nově.
     Ve snímku Pět překážek vzniká pět dílčích krátkometrážních filmů, přičemž u čtyř z nich Lars von Trier zadává podmínky, které musí Jorgen Leth při jejich natáčení dodržet a pátý snímek natáčí von Trier sám. První překážka je nejmírnější, i když útočí na samotnou podstatu filmového vyjádření a nutí Lenthe film složit pouze z několik vteřin trvajících záběrů. Další překážky atakují samotnou Lenthovu osobnost a nutí ho dělat věci, které jdou proti jeho přesvědčení. Lars von Trier je nekompromisní, když se není s výsledkem úkolu spokojen, nešetří kritikou a vynucuje si opravu. Jen tak může být experiment úspěšný.
     Každý z dílčích snímků navazuje na Lenthův autorský krátkometrážní film Dokonalý člověk s Clausem Nissenem v hlavní roli. Jaký je vlastně dokonalý člověk? Jak vypadá? Jak jí? Jak se pohybuje? Může být dokonalým člověm Jorgen Leth?
     Pět překážek je podle mě film, o kterém by se dala napsat kniha. Nejsem si jistá, jestli se vůbec můžu pokoušet ho nějakým způsobem interpretovat. Lars von Trier se snaží přijít na to, kam až může zajít. Je smrtelně vážný a zároveň si ze svého kolegy i z diváka částečně utahuje. Všechny karty drží v ruce on a dá nám do nich nahlédnout jen tolik, aby nám ještě dlouho ležely v hlavě. Netroufám si a ani nemám důvod něco kritizovat. Lars von Trier je zkrátka geniální režisér a Pět překážek je tedy geniální film.

Pozkoušková euforie

9. února 2011 v 19:12 | Aneta |  Ostatní
Od včerejška mám konečně úspěšně za sebou všechny zkoušky a taky jsem se už snad zbavila několik týdnů se vracející chřipky, takže teď snad bude víc času na psaní. Prázdniny sice nejsou nejdelší (příští týden začíná nový semestr), ale za to mám se sebou velké plány :)
Za poslední dobu se mi na privátě i doma nastřádalo hrozně moc knih, které bohužel nestíhám číst, takže se do toho vrhnu. Jako první na řadu přijde možná už dnes večer Murakamiho Konec světa & Hard-boiled Wonderland. Taky mám připraveno hrozně moc filmů, které bych chtěla vidět. Z těch, co jdou právě do kin si brousím zuby na Biutiful a určitě si nenechám ujít Norské dřevo, jinak bych chtěla dokoukat, co mi chybí z filmografie Polanského, Bergmana, Kubricka a dalších a v Levných knihách jsem ukořistila seriál Království od Larse von Triera, který jsem dlouho nemohla sehnat. Taky jsem nedávno objevila Krzysztofa Kieslowského, jehož dílo vypadá víc než zajímavě a chtěla bych ho prozkoumat podrobněji.
Při posledním řádění v antikvariátu (která nepodnikám často, protože při nich většinou přijdu o všechny své finance) jsem ulovila dvoudílný výbor z díla Bertolda Brechta a chtěla bych se pustit i do něj a celkově začít číst víc divadelních her a víc chodit do divadla. Bohužel bydlím ve městech, kde to s produkcí není zrovna nejslavnější (v olomouckém Moravském divadle se mi moc nelíbí, o jihlavském Horáckém ani nemluvím, jediná přijatelná možnost je malé nezávislé divadlo Tramtarie v Olomouci) a výlety za kulturou do Brna nebo Prahy si jakožto chudý a taky trochu líný student bohužel nemůžu dovolit moc často.
Takže když mi plány vyjdou a najdu si čas psát, rozjedu tyhle stránky ve velkém stylu! :D

  

Nominační večer Českého lva

5. února 2011 v 22:29 | Aneta |  Reflexe
Český lev
      Překvapení se nekoná. Přiznávám, že jsem naprosto promarnila devadesát osm minut. Výběr Jakuba Žáčka a Marka Daniela coby moderátorské dvojice Nominačního večera Českého lva zdá se mi být velmi nešťastný, jelikož bohužel nezvládli zachovat dojem slavnostní akce a jak je u nás dobrým zvykem, udělali z nominačního večera estrádu. Pár podařených vtípků rozhodně nepřebilo trapnost zažranou v téměř každém kousku scénáře (a já měla za to, že rádoby vtipným scénkám ala Petr Novotný už snad pro rány boží definitivně odzvonilo i v našich končinách). Moderátorský výkon se tedy ani v nejmenším nepřiblížil Janu Budaři, který večerem prováděl v loňském roce.  
      Naopak chválím sázku na jistotu v podobě zařazení úžasných předtočených rozhovorů s Jiřím Macháčkem a Janem Budařem (který naštěstí za měsíc odmoderuje vyhlášení).  
      Co se týče nominovaných snímků, není v podstatě co hodnotit, protože z 34 hraných filmů v distriubuci za rok 2010 není jednoduše z čeho vybírat. Podle mě kromě Švankmajerova Přežít svůj život, Herzova Habermannova mlýna, Špačkových Pout (která získala nominace ve všech kategoriích) a při velké dávce dobré vůle i Mamas a Papas Alice Nellis (mám slabost pro citové vydírání, skončím v pekle) nemá žádný snímek v nominacích co dělat. Sedláčkův Největší z Čechů si zaslouží pozornost snad jen díky výkonu Jaroslava Plesla a Kukyho jsem neviděla (nejsem příznivcem tohohle žánru, takže pokud nevyhraje, pravděpodobně ho ani neuvidím, ale uznávám svoji zaujatost a neobjektivitu).  
     Oproti dosti chabé produkci hraných filmů podle mě česká scéna vyniká dokumenty. Díky MFDF v Jihlavě jsem viděla většinu českých dokumentů, které jsou letos v distribuci. Uznání si určitě zaslouží Katka Heleny Třeštíkové (která z mého pohledu čím dál víc balancuje na hranici velmi hluboké a až příliš hluboké sondy do konkrétního lidského života, což mě baví) a Nesvadbov Eriky Hníkové (který přinutil kinosál jihlavského DKO narvaný k prasknutí k nesčeným výbuchům smíchu). Český mír Remundy a Klusáka mě nenadchnul (i když moderátoři nezapomněli zmínit, že ho ocenil i americký senzacechtivý dokumentarista Michael Moore), stejně jako Oko nad Prahou Olgy Špátové (které jen omlelo všeobecně známá fakta).
     Potěšily mě taky nominace zahraničních filmů (i když moc nerozumím tomu, jak může být nominována Hanekeho Bílá stuha a nevyhrát).
     Nezbývá tedy než se těšit na 5. března a doufat, že se Jan Budař, coby průvodce večerem v němž se vyhlásí vítězové, své role chopí s humorem sobě vlastním a snad statečněji než Žáček a Daniel :)