"Great art is always flanked by its dark sisters, blasphemy and pornography." Geoffrey Hartmann

Červenec 2011

Bílá stuha

30. července 2011 v 15:44 | Aneta |  Michael Haneke
Režie: Michael Haneke
Země: Rakousko, Německo, Francie, Itálie
Rok: 2009, 138 minut
Hrají: Ulrich Tukur, Susanne Lothar, Rainer Bock, Christian Friedel, Leonard Proxauf, Leonie Benesh, Burghart Klaußner, Steffi Kühnert, Michael Schenk, Ursina Lardi, Thibault Sérié

Zatím poslední počin Michaela Hanekeho Bílá stuha nasbíral od svého uvedení více než deset filmových ocenění, mezi nimiž nechybí Zlatá palma z MFF v Cannes, Zlatý Globus źa nejlepší cizojazyčný film a dvě bohužel neproměněné nominace na Oscara v kategoriích nejlepší film a kamera a v domácích vodách i nominaci na Českého lva (kterého nakonec získal Nolanův Počátek).
Ač jde o černobílý snímek, který vyhlíží téměř klubově a promlouvá v našich kinech zřídka se objevující němčinou, jako první z Hanekeho filmů vyvolal mediální zájem a nalákal do kin i širší české publikum (což vyvolává otázku, podle čeho si vlastně české masové publikum, známé svým poněkud nevytříbeným vkusem, svůj kulturní program vybírá).
Haneke divákovi představuje malou německou vesnici krátce před vypuknutím první světové války. Vesnici, ve které na první pohled vypadá vše normálně, ale která se na pohled druhý hemží despotickými rodiči, zlomyslnými dětmi a závistivými sousedy. Vše začíná pádem místního lékaře z koně. Tato událost tvářící se jako nešťastná náhoda se však po objevení tenkého lanka napnutého přes cestu, kterou lékař projížděl, ukazuje být někým naplánovanou akcí. Krátce na to je ve vesnici objeven svázaný a zbitý baronův malý synek. Kdo za násilnými činy stojí? Čas ukazuje, že zlo se nekoncentruje pouze v jednom z obyvatel a pachatelem by mohl být kdokoliv...
Z pro mě dosud neznámých německých herců mě zaujala Maria-Victoria Dragus v roli Kláry a jak ocenění napovídají, snímek vyniká také skvělou prací rakouského kameramana Christiana Bergera, který s Hanekem spolupracoval už v minulosti (např. na filmech Utajený, Pianistka a Bennyho video).
Zkrátka a jednoduše, Bílá stuha je další z filmů, které si nesmíte nechat ujít :)

Funny Games USA

18. července 2011 v 9:34 | Aneta |  Michael Haneke
Režie: Michael Haneke
Země: USA, Francie, Velká Británie, Rakousko
Rok: 2007, 111 minut
Hrají: Naomi Watts, Tim Roth, Michael Pitt, Brady Corbet, Devon Gearhart, Siobhan Fallon, Robert LuPone

Funny Games USA je americká verze rakouského snímku z roku 1997, která dokazuje, že Michael Haneke je jed ním z nejkontroverznějších a zároveň nejlepších režisérů současnosti. Ač je film v porovnání s o deset let starším originálem v mnoha ohledech kritizován, jde zkrátka o jeden z těch, na které člověk jen tak nezapomene. Cílem je totiž diváka naprosto paralyzovat, ukázat mu zlo v jeho nejděsivější podobě (k podobným i když ne tak drastickým pokusům se Haneke vrátil ve svém zatím posledním filmu Bílá stuha), zobrazit nejbrutálnější formu násilí bez náznaku lítosti a soucitu a zároveň konfrontovat diváka se zjištěním, že je schopen něco takového sledovat a nebýt zdaleka tolik zhusen, vyděšen a pohoršen, jak by slušný člověk měl.
Peter a Paul, dva bratři v bílém, vyhlížející jako lehce slizká nevinnost sama, systematicky psychicky terorizují mladou rodinu, která si přijela odpočinout na víkend na venkov. Anna (Naomi Watts) ani její manžel v podání Tima Rotha nemají naprosto žádnou šanci proti nezvaným hostům, kteří, ač se nezdají být nejchytřejší, postupují naprosto chladnokrevně a svým obětem nedopřávají nejmenší naději. Všechno je však vlastně jenom hra. Hra, kterou nikdo nepřežije...
Kromě znepokojivého obsahu vynikají Funny Games USA i formou. Haneke použil statickou kameru a natočil snímek téměř bez hudby, filmovou fikci tedy částečně rozbil téměř dokumentárním pojetím. Zajímavou invencí je i konstrukce několika alternativních situací, jako důsledků odlišných reakcí na psychický teror (např. pokusit se bránit nebo věřit výhružkám a zůstat pasivní?).
Snímek jsem dokoukala s podivnou směsí naprostého zhnusení a zároveň s uspokojením z velmi silného filmového zážitku. Ač nejsem největší fanoušek krvavých psychothrillerů, tohle je jeden z těch, které stojí za to vidět.