"Great art is always flanked by its dark sisters, blasphemy and pornography." Geoffrey Hartmann

Listopad 2011

U konce s dechem

23. listopadu 2011 v 1:23 | Aneta |  Noci s Francouzskou novou vlnou
Režie: Jean-Luc Godard
Země: Francie
Rok: 1959, 87 min.
Hrají: Jean-Paul Belmondo, Jean Seberg, Jean-Pierre Melville, Jean-Luc Godard, Richard Balducci, Jean - Louis Richard, Roger Hanin, Jean Douchet, Philippe de Broca

Toulky světem Francouzské nové vlny pokračují režijním debutem Jeana-Luca Godarda s názvem U konce s dechem, který vznikl ve stejném roce jako Nikdo mě nemá rád taktéž na námět Godardova kolegy Francoise Truffauta. S předchozím filmem ho spojuje natáčení v reálech a také nízké náklady, za něž byl vytvořen.

Snímek, který měl být poctou žánrové béčkové kinematografii a společnosti Monogram Pictures, podává jednoduchý příběh o mladém rebelovi, jemuž s humorem a nonšalancí vévodí krásná herečka amerického původu Jean Sebergová a okouzlující Jean-Paul Belmondo v jedné ze svých životních rolí. Děj začíná krádeží auta, vraždou policisty a následnou snahou vyhnout se spravedlnosti a zároveň zvolna a hravě rozvíjí komplikovaný vztah mezi hlavními hrdiny.

Godard experimentuje s formou, rozbíjí filmová klišé a pomocí ruční kamery (jíž se ujal režisérův dvorní kameraman Raoul Coutard) a neobvyklého střihu po ose (např. slavná scéna zachycující jízdu v autě), který posunuje dej v čase, narušuje ustálené stereotypy. Vytváří tak vizuálně atraktivní nadčasové dílo, podle mého názoru jedno z nejlepších své doby, které má spád a je dobře stravitelné i pro současného diváka, hledajícího kromě uměleckých kvalit i dobrou zábavu.

* cena za režii na Berlinale 1960

Nikdo mě nemá rád

23. listopadu 2011 v 0:11 | Aneta |  Noci s Francouzskou novou vlnou
Režie: Francois Truffaut
Země: Francie
Rok: 1959, 94 min.
Hrají: Jean-Pierre Léaud, Claire Maurier, Guy Decomble, François Truffaut, Jean-Claude Brialy, Georges Flamant, Jeanne Moreau, Jacques Demy, Jean Douchet, Henri Virlojeux

Širokoúhlý snímek Nikdo mě nemá rád věnovaný kritikovi a teoretikovi André Bazinovi, který zemřel těsně před začátkem natáčení, je jedním z ústředních děl kinematografie Francouzské nové vlny. Ač se Francois Truffaut, coby člen skupiny autorů pohybujících se kolem filmového časopisu Cahiers du cinéma, později společenským tématům spíše vyhýbal, Nikdo mě nemá rád je žánrově spíše sociálně-kritický.

Částečně autobiograficky laděný film vypráví příběh třináctiletého chlapce Antoina Doinela, který se bez většího úspěchu pere o své místo na světě. Nevlastní otec a jemu nevěrná matka mu neposkytují právě idylické milující domácí prostředí a ve všech směrech je s ním zacházeno jako s dospělým člověkem. Přes veškerou snahu se nedokáže zavděčit nikomu a poslán do nápravného ústavu. Autobiografičnost snímku zde lze nalézt v motivu složitého vztahu otce a syna i v údajné fyzické podobnosti hlavní roli představujícího Jeana-Pierra Léauda a Francoise Truffauta.

Pro dnešního diváka, který není zrovna zapálený do zkoumání filmových technik a vývoje různých směrů, může Nikdo mě nemá rád vyznít příliš jednoduše, možná i nudně. Faktem však je, že z uměleckého hlediska má tento snímek své nenahraditelné místo mezi nejlepšími díly světové kinematografie a to nejen díky novátorskému režijnímu přístupu a propracovanému scénáři, ale i skvělé práci zkušeného kameramana a Truffautova osobního přítele Henriho Cecae.

* cena za režii na festivalu v Cannes 1959, Oscarová nominace - scénář

Noci s Francouzskou novou vlnou

22. listopadu 2011 v 23:14 | Aneta |  Film
Státnice z filmové vědy za pár měsíců? Holly shit! Protože můj mozek je momentálně zralý spíš na klystýr ve formě stupidních amerických realityshow a seriálů, než na umělecky hodnotné snímky, které bych měla mít více či méně v živé paměti kvůli nezadržitelným tempem se blížícím státnicím, jenž jsou vstupenkou do světa s názvem "Jsem bakalář v oboru bez uplatnění a hledám práci za minimální mzdu", budu se muset přenést přes všechnu nechuť zapojovat hlavu i v době, kdy by nejradši upadla do stavu hybernace. Začínáme otázkou číslo 8. Nové vlny ve světové kinematografii. A začínáme od podlahy tam, kde jsme měli být tak před deseti lety :)

1. Francois Truffaut - Nikdo mě nemá rád

2. Jean-Luc Godard - U konce s dechem

3. Alain Resnais - Hirošima, má láska

Kouzelná noc a Letní den

21. listopadu 2011 v 1:27 | Aneta |  Divadlo
Režie: Zdeněk Kaloč
Autor: Slawomir Mrožek
Výprava: Marta Roszkopfová
Hrají: Igor Bareš, Zdeněk Černín, Henrieta Hornáčková

Opravdu to nedělám ráda, protože vím, kolik práce za divadlem stojí. A tak to udělám krátce. Představení Kouzelná noc a Letní den, dvě krátké absurdní jednoaktovky, které jsem viděla v brněnské Redutě, byl jeden z nejhorších divadelních zážitků v mém životě.

Nemám pochybnosti o kvalitách některých textů Slawomira Mrožka a dokonce mám i docela ráda Igora Bareše (ač vidět ho polonahého, bych vskutku nemusela). Režijně, křečovitými výkony Zdeňka Černína a zejména Henriety Hornáčkové a zoufale nevtipnými vtipy se však hra v mých očích propadla do nuzné fraškovité podprůměrnosti. Poloprázdné či spíše prázdné divadlo toho bylo pravděpodobně důkazem.

Pozitivní ohlasy, se kterými bych se mohla přít, jsem nenašla.

Foto zdroj: http://www.ndbrno.cz/reduta

Racek

20. listopadu 2011 v 23:00 | Aneta |  Divadlo
Režie: Jan Žůrek
Autor: A. P. Čechov
Překlad: Leoš Suchařípa
Dramaturgie: Dominika Široká
Kostýmy: Krista Ketmanová
Hudba: Jan Plíhal
Hrají: Lenka Jirků, Adéla Nesrstová, Petra Ševců, Johana Vaňousová, Ivan Dejmal, Vojtěch Lipina, Ján Smolka, Tomáš Uher, Zdeněk, Vévoda, Viktor Zavadil

Nová hra. Nový prostor. Soubor Divadla na cucky odehrál premiéru Racka 11. října v nekonvenčním, čerstvě zrekonstruovaném prostoru olomouckého klubu S-cube a sklidil za ni zasloužené ovace. S-cube se tak krátce po svém otevření projevil jako místo multifunkční a multižánrové, jakých není nikdy dost.

O samotném provedení se mi nepíše lehce. Kromě toho, že jsem Racka četla a v divadelním provedení měla možnost vidět už dvakrát, v důsledku čehož jsem nebyla zmatená a nedělalo mi problém rozeznat od sebe jednotlivé postavy (s čímž kupodivu svádělo boj několik recenzentů), tak také proto, že jednu z hlavních rolí ztvárnila kamarádka. A protože si myslím, že ji ztvárnila skvěle (i když mám pocit, že umím být kritická i k přátelům) a nemám výhrady ani k ostatním hereckým výkonům, může moje hodnocení být tímto ovlivněno.

K polemice, zda bylo vyznění čechovovské či nečechovovské můžu dodat jedině to, že patrně vše záleží na vlastním očekávání. Pokud budu chtít vidět čechovovského Čechova, zajdu do Moravského divadla (pravda, může se stát, že to mi moc nepomůže), případně si vyrobím stroj času a přesunu se na konec 19. století. Pokud jdu na Čechova v podání autorského Divadla na cucky do klubu, očekávám, že něco z jeho čechovovství ztratí v osobitosti nového provedení a nového autora. A potom nejsem zaskočená ani zklamaná.

Foto zdroj: www.divadlonacucky.cz