"Great art is always flanked by its dark sisters, blasphemy and pornography." Geoffrey Hartmann

Únor 2012

Školní dočítání, čtení a rozečítání

28. února 2012 v 1:23 | Aneta |  Přečetla jsem...
Vzhledem k omezenému množství volného času a notné dávce lenosti to s mým seznamem přečtených knih nevypadá příliš slibně. Z prázdninového výpisu jsem kromě Kautmanova Věčného problému člověka dočetla jen Piňolovu Studenou kůži a tím se sladké válení u beletrie propadlo kamsi hodně hluboko v pořadníku priorit na mém imaginárním (kecám mám i reálný :)) "to do listu". Mezi knihami, které se povalují na mém stole, na konci postele, vedle postele, pod postelí a sporadicky i na poličkách v knihovně, tak od září pro změnu převažuje literatura faktu. A ta, ačkoli je v mnoha případech opravdu zajímavá, v mém případě funguje líp než rohypnol, čímž vzhledem k nadměrnému množství spotřebovávaného kofeinu udržuje mojí tepovou frekvenci v normě a díky ní jsem stále ještě neumřela na infarkt :)

Otakar Zich - Estetika dramatického umění
je dílo, které jsem přečetla v říjnu v rámci v současnosti pro mě samotnou ne úplně pochopitelného entuziasmu pro divadelní teorii. Dokonce oplývám i poměrně podrobnými výpisky, které se (doufám) budou ještě hodit (minimálně ke státnicím). Ač do značné míry dávno překonaná práce, může divadelním vědcům a jim podobným více či méně amatérským nadšencům (já patřím spíš k těm více) docela dobře posloužit k urovnání terminologického brajglu.

Guido Aristarco - Dějiny filmových teorií
je kniha, se kterou se pro mě pojí velmi podobný příběh jako s tou předchozí. Usuzuji z toho, že jsem na začátku roku opravdu nevěděla, co s volným časem :)

Vlastimil Zuska - Estetika: Úvod do současné tradiční disciplíny
jsem nedočetla. Pro mě naprostá nestravitelnost. Ale fakt jsem se snažila :) Výpisky, ač ne z mojí ruky (že děkuju autorce ;)) jsou naštěstí na světě, takže jsem se mohla bez větší újmy po necelých třiceti stranách vzdát a spolu s Jůzlovým Úvodem do estetiky přenechat jiným sebevrahům. Never more.

Brian McFarlane - Novel to film
přes několikaměsíční odkládání jsem v průběhu zimního semestru zdárně přelouskala do konce. Pro analýzu filmové adaptace doporučuju. Pokud překonáte začátek, začne text být i docela srozumitelný. Jestli se mi podaří obhájit BP, poreferuju víc :)

Linda Hutcheon - A theory of adaptation
je kniha, kterou bych si jen tak ze zájmu nejspíš nepřečetla, nicméně v rámci filmové teorie jde o docela dobře stravitelné čtení. Angličtina je oproti McFarlanovi jednoduchá. Pro ty, kteří se nechtějí filmovou adaptací zabývat odborně, ale jen tak ze zájmu vřele doporučuji. Nejsrozumitelnější čtení, na které jsem v této oblasti narazila.

Bedřich Moldan - Podmaněná planeta
je učebnice tak trochu z jiného soudku, kterou jsem taky přelouskala víceméně celou. Docela zajímavé počtení, pokud vás zajímá životní prostředí a ekologie.

A tak se pomalu dostávám k tomu, co mám prozatím rozečteno, popř. v plánu do konce semestru ještě zmáknout. Další knihy, z nichž jsem kvůli bakalářce, zkouškám nebo prostě jen tak přečetla jen část a už se k nim nebudu vracet, sem samostatně vypisovat nebudu. Kromě literatury k adaptacím by se mezi nimi našlo něco málo z Iva Osolsobě, Michella Foucaulta, Rolanda Barthese, Umberta Eca nebo nedej bože Jaromíra Volka, kteří se většinou pohybují v jiném matrixu než já a ač bych chtěla, moc jejich myšlení nechápu.

D. Bordwell, K. Thompsonová - Umění filmu: Úvod do studia formy a stylu
je kniha, kterou jsem po částech v průběhu školy možná už jednou přečetla, nicméně ji momentálně čtu znovu, tentokrát v úplně nové české verzi, která se na mě už pár týdnů zubí z poličky v knihovně :)

Miloš Navrátil - Dějiny hudby
čtu taky za svůj život podruhé. Poprvé jsem se z ní učila na estetiku na gymplu (ač si fakt nemyslím, že bych se na gymplu něco učila, tak mi některé části připadají povědomé :)), teď na státnice z hudebky (začala jsem včera, zatím žádný stres :). Vlastně nevím proč tu o ní píšu, protože ač asi užitečná, pořád je to jen učebnice. Žádný drámo, žádná hitparáda. Funguje ještě líp než rohypnol :)

Richard J. Reid - Dějiny moderní Afriky
je konečně čtení, které mě fakt baví. Autor předkládá pro mě zatím dost neprobádanou oblast (vzhledem k funkčnosti mojí paměti se každá oblast stává za několik týdnů opět neprobádanou, takže mám o zábavu postaráno) současných dějin afrického kontinentu. Jsem na začátku, pokud zvládnu dočíst do konce, určitě ještě něco připíšu.

Paul Johnson - Dějiny 20. století
představuje další rozečtenou. Začátek je poněkud šokující. Trochu pochybudu o důvěryhodnosti, ale každopádně jde o víc než zajímavý a neobvyklý pohled na současné dějiny. Určitě se k ní vrátím až bude chvilka času.

A tak. Další haldu knih mám teprve v plánu rozečíst nebo znovu projít. Ale to by bylo na dlouho :) Jdu se zavřít do knihovny a dřív než v červnu nevylezu :)

Tak pravil LaChapelle

4. února 2012 v 13:42 | Aneta |  Výstavy

Týden ve zmrzlé Praze, který jsem původně naivně považovala za pozkouškovou dovolenou a z něhož se nakonec vyklubal nekonečný pracovní a přednáškový maraton nelítostně prohlubující můj spánkový deficit, ze mě vysál poslední zbytky energie. Že jsem nezůstala v olomouckém pelechu, mi ale líto není. Nezjistila bych totiž, že ze mě nejspíš nebude úspěšná bohatá PR manažerka, protože agenturní PR není právě nejušlechtilejší činnost a v určitých ohledech "prostě smrdí", neověřila bych si podezření, že nejsem tak úplně týmový hráč, ani bych neměla úplně zbytečný PR certifikát obřích rozměrů. Kromě toho bych taky nepodnikla svojí skorokaždopražskou výpravu do Rudolfina (na víc kultury bohužel nezbýval čas) a nezamilovala se tam až po uši do Davida LaChapella...

"Chtěl bych, aby lidé k mé práci přistupovali s otevřenou hlavou i srdcem. Některé obrazy vznikly jako únik před realitou, jiné aby lidi rozesmály, další mají závažnější významy."
David LaChapelle

V pražské galerii Rudolfinum jsem byla naposledy přesně před rokem na výstavě Decadence Now! Za hranicí krajnosti, která mě příliš nenadchla. Fotografie, kterou jsem tenkrát vybrala k článku jako jednu z těch, co mě zaujaly, však byla shodou okolností právě z LaChapellovy dílny (což je jasný znamení, že bysme spolu měli žít a taky že mám vkus :)). Nyní kurátoři věnovali jeho práci celý prostor galerie prostřednictvím výstavy Tak pravil LaChapelle, která potrvá do 26. 2.

Souborem 109 fotografií mapujících jeho tvorbu se organizátoři výstavy, která už nějakou dobu putuje po Evropě, snaží o komplexní zachycení vývoje, kterým LaChapelle prošel od poloviny 80. let, kdy začínal jako fotograf slavných osobností pro časopis Interview Andyho Warhola. Kromě kariéry v komerčním módním průmyslu se od začátku věnoval i umělecké fotografii. Výstava Tak pravil... dokumentuje i jeho méně známou ranou tvorbu především jako neostré černobílé portréty a akty ovlivněné náboženstvím a propojující křesťanské a pohanské motivy s individuální rovinou každého člověka.

Druhá část výstavy poskytuje vhled do LaChapellova nejúspěšnějšího období, ve kterém se proslavil jako jeden z nejlepších současných světových fotografů, začal působit v oblasti reklamy a portrétovat osobnosti jako Pamela Anderson, Naomi Campbell, Michael Jackson, Courtney Love či Marilyn Manson. Snímky, které se ladně pohybují na hranici mezi klasickou komeční fotografií, kýčem a vysokým uměním a přesto nesklouzávají do laciné povrhnosti, LaChapell komentuje v dokumentárním filmu, který mohou návštěvníci zhlédnout v jedné z místností galerie.

Sbírku doplňuje krátká série Vzpomínky na Ameriku, ve které autor využil staré polaroidové snímky z rodinných oslav, do kterých vstoupil a doplnil je o nejrůznější detaily, často se vztahem k tehdejšímu prezidentu Bushovi nebo k militantnímu patriotismu. Zachycené scény působí mnohdy absurdním dojmem, přičemž není jasné, kde je hranice mezi "přirozenou" realitou 70. let a autorovým zásahem.

V poslední části se autoři výstavy věnují LeChapellově současné tvorbě a tvoří sekci Řetězec života, ve které se částečně odvrací od komerční fotografie a v jistém směru se ohlíží zpět k artovým začátkům. Podle svých slov opět začíná tvořit pro sebe, nikoli pro zisk. Fotografie s sebou nesou jasné poselství zkázy, potopy světa, smrti i nového života, často opět zobrazují náboženský motiv zasazený do moderní doby.

Tak pravil... je výstava, která představuje Davida LaChapella jako vzácného autora, který se nebojí kontroverze a jehož dílo se nesnaží hrát na něco, čím není... Pro mě jeden z nejlepších kulturních zážitků za hodně dlouho dobu...