"Great art is always flanked by its dark sisters, blasphemy and pornography." Geoffrey Hartmann

O smrti kultury, krizi identity a tak trochu o životě

5. dubna 2012 v 22:12 | Aneta |  Ostatní
Zjevně jsem se dopracovala přesně tam, kam jsem nechtěla. A to do fáze, v níž využívám svůj rádoby kulturní blog jako osobní deník. Nu což, každý máme někdy slabší chvilku.

Edit: Vyloupl se z toho menší slovní průjem, který moc nemá hlavu ani patu (ach ne, jsem špatná novinářka :D) a nemám nervy to znovu číst, tak se omlouvám za chyby ve vyjmenovaných slovech a shodě podmětu s přísudkem :D

Poslední rok bakalářského studia se pomalu chýlí ke konci a já začínám ve chvílích, kdy podléhám kopru a prokrastinaci (není jich málo), sumarizovat, co mi dal a co mi vzal. Od září jsem nastoupila na druhý studijní obor a částečně tedy začala zase úplně od začátku. Otázka, jestli to byl dobrý nápad, mě za poslední dobu napadla několikrát, ale ve většině případů (ač ne např. ve chvíli, kdy jsem se probudila na zemi uprostřed pokoje, kde jsem usnula při ranní cestě do koupelny) jsem na ní odpověděla kladně. Očekávání jsem měla vysoké a z větší části se i naplnily. Škola mě baví a v mnoha věcech mi poměrně dost ostře otevírá oči.

V průběhu roku jsem taky dost výrazně přehodnotila svoje budoucí plány. Před rokem jsem plánovala pokračovat na magisterském stupni ve studiu filmové a divadelní vědy. Přihlášku jsem si ale nakonec podala na úplně jiný obor a hodlám se věnovat trochu jiným věcem než "dramatickým uměním jako komunikaci komunikací o komunikaci". Co se těch nejbližších plánů týče, po státnicích (pokud se k nim vůbec dostanu) strávím měsíc v Ekvádoru, kde doufejme trochu pohnu se španělštinou a splním si nějakou tu praxi v neziskové organizaci.

I když se poslední dobou pořád něco děje a nemůžu říct, že bych se nudila, mám tak nějak pocit, že jsem se zasekla na jednom místě. Olomouc je malé město, chodím tu pořád sem a tam po jedné hlavní ulici, potkávám stejné lidi, bydlím ve stejném bytě a občas mi připadá, že mi z nadmíry přijímaných informací praskne hlava. Ekvádor je čím dál blíž, svět je čím dál menší, ale jedna malá holka všechny jeho problémy, hrůzy a nespravedlnosti tak trochu nestíhá pobrat. I když by opravdu moc chtěla. Jenže se potýká s neustálým přehodnocováním vlastních názorů, narážením na vlastní limity co se fyzických i psychických schopností týče a taky konfrontováním stále ještě dost idealistických postojů s realitou a okolním světem. Jsem zmanipulovaná. Je plno zajímavých informací a plno způsobů jak a o čem přemýšlet (to zní ale pěkně dementně :)) a taky plno lidí, kteří vás můžou lecčemu naučit. A co jsem se naučila já? Nejvíc poznamenaná si momentálně připadám zjištěním, jak moc jsou naše životy podmíněny a ovlivněny dobou ve které žijeme. Respektive tím, co je v té době považováno za "normální" a "legitimní". Vždycky jsem si myslela, že můžu s klidem v duši odsoudit jakákoli zvěrstva pácháná v minulosti s tím, že "tohle bych já (popř. lidé v mém okolí) nikdy neudělala". A momentálně jsem narazila na poměrně dost věcí, které běžně dělám, o kterých by se v jiné době dalo s odporem říct úplně to samé. Dělám je proto, že je stejně jako všichni ostatní, považuji za naprosto normální. Jako příklad (poněkud debilní, ale na pravdě se zakládající) mě momentálně napadá třeba to, že s klidem v duši jdu do obchoďáku, koupím si tříměsíční slepici ve vakuovaném balení, která žila na ploše velikosti papíru A4 a byla krmená čímsi, co podporovalo růst její svalové hmoty nerovnoměrně k růstu kostí, takže se jí v průběhu tohoto krátkého života neustále lámaly. Načež ji někdo raději nespecifikovaným způsobem tohoto života zbavil a zabalil ji do onoho vakuovaného balení, abych si jí mohla obalit ve strouhánce, usmažit a sníst jako součást zeleninového salátu. Upozorňuji, že se nepovažuju za žádného samaritána, ale nějak se poslední dobou čím dál víc potýkám se zjišťěním, že některé věci, které běžně dělám a považuji za normální, prostě normální nejsou. Co nám totiž dává právo považovat svůj život za něco víc, než život té ubohé slepice, že? Nemluvě o tom, jsem přece jenom tak trochu idealista a občas jsem nucena zjišťovat, že i mně blízcí lidé, považují za normální věci, mnou odsouzeníhodné (viz např. "já taky nemám rád černý, ale nikomu to necpu"). Naše společnost je tedy zjevně v notné míře protkaná rozličnými druhy svinstev, které pácháme, ať už vědomě nebo nevědomě. A občas to můj mozek tak trochu nezvládá.

Další z věcí, která mě za poslední dobu dost ovlivnila a proč se momentálně taky dost kriticky dívám na obor, který se snažím dostudovat, je úděsný evropocentrismus našich vědomostí. Víte kdo byl Beethoven? Ne??? Jak můžete být takoví tupí ignoranti a žít bez toho, abyste věděli kdo byl Beethoven??? Hm.. A kolik toho asi tak víme o neevropské historii a osobnostech? (hovno). Učební plány do nás od základní školy cpou literuturu (evropskou, při troše štěstí americkou), historii (většinou jen evropskou) a taky pocit, že třetí svět je vyprahlá pouť plná hladovících dětí. A tak dál a tak dál. Nemluvě o tom, že kultura a umění jsou sami o sobě dosti nadhodnocené obory, v nichž se teoretici, zřejmě ve snaze uniknout před neútěšnou realitou, nimrají do nejmenší mrtě, přičemž na mnohem závažnější věci je uvaleno jakési informační embargo a snahou zajímat se o současné dění jen zvyšuji entropii v systému svého už tak dost zmateného minimozečku.

Přidejte k tomu osobní problémy (občas i dost zoufalou snahu potlačit touhu po dementně iracionálním chování způsobujícím řadu psychických problémů a pocit nebývalého, ničím neopodstatěného štěstí či smutku, která pramení z chemických procesů spuštěných při fyzickém kontaktu s blíže nespecifikovanou osobou opačného pohlaví a taky zřejmě z předurčení člověka chovat se jako idiot a považovat to za smysl života), nekonečnou řadu povinností, které mají svoje deadliny a zjistíte, že před sebou máte velmi těžký případ :D

Nevím, jestli tenhle článek vůbec dává nějaký smysl. Každopádně jsem tím chtěla sdělit, že je asi docela fajn o věcech víc přemýšlet (pokud dokážete vybalancovat míru tohoto přemýšlení a neoběsit se na prádelní šňůře hned potom, co s ním skončíte) a přehodnocovat vlastní stanoviska. Postupně se sice tak trochu dostávám ke zjištění, že už skoro ani nejsem schopná se s někým o něčem smysluplném dohadovat, protože mám pocit, že nemám právo mít na něco názor (protože vím zoufale málo). A taky že neexistuje pražádná objektivita. A pravda. A tak. Na druhou stranu jsem ale třeba taky dospěla k jednomu pozitivnímu závěru. Jsem ráda, že jsem nešla studovat psychologii :D Za předpokladu, že by za mnou přišel nějaký pacient a řekl mi, že se chce zabít, protože život nemá žádný smysl, byla bych totiž nucena pokývat hlavou a odpovědět: "To opravdu nemá."
 


Komentáře

1 mamka mamka | E-mail | 6. dubna 2012 v 7:56 | Reagovat

Ale život smysl má lásko moje. Už jen to, když uděláš sebemenší radost někomu druhému, i jeden malý úsměv, pohlazení, už jen to, že jsi, dokáže učinit někoho druhého šťstným.  A já jsem šťastná, že tě mám! A maličkosti, které můžeš udělat pro druhé dávají smysl životu.

2 mid mid | Web | 6. dubna 2012 v 10:45 | Reagovat

Anet, to je síla, co se ti honí hlavou. Občas mám podobné myšlenky, které raději utnu v zárodku, abych se nedostala do deprese. Přehodnocování osobních plánů na základě aktuálních zkušeností, zděšení nad nespravedlností světa a zoufalost z (ne)smyslu života... Musíme to probrat u kafe! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama